17.7.2002 | Autor: Petr Dorůžka

World Music Network / Classic (56:06)
Až někdo bude rozplétat rodokmen dnešní kubánské horečky, kterou si většina našinců spojuje víc s Ry Cooderem a Wimem Wendersem nežli s kubánskými soneros, nevyhnutelně narazí na Sierru Maestru. Tenhle průkopnický ansámbl přišel na svět v roce, kdy se anglosaský svět přesytil vyumělkovaným art rockem a na celé čáře zvítězil punk, návrat k syrovému zvuku a elementárním živlům. Sierra Maestra sehrála nápadně podobnou roli v latinskoamerické sféře: znovuobjevila kubánský styl son, který se zrodil v téže době jako blues kolizí španělských kytar a afrických rytmů.

Sierra Maestra si v mladistvém zápalu vybrala jméno podle pohoří, v němž se Fidel Castro o dvacet let dříve schovával se svými partyzány. Do Evropy jezdila už v době, když jsme nic netušili ani o Buena Vistě, ani o jejích náhražkách, naklonovaných pro neznalé snoby. Tehdejší kapelník Sierra Maestry - Juan de Marcos González - dodnes v rozhovorech připomíná, jak v těch dávných letech snil o mnohagenerační kapele, kterou nakonec realizoval roku 1996 s Ry Cooderem. Tehdy se během několika dní v havanském studiu Egrem zrodila trojice alb, které kubánskou lavinu spustily: Afro Cuban All Stars, Introducing Ruben Gonzales a Buena Vista Social Club. González vybíral repertoár, aranžoval a dirigoval - a přitom měl ještě v Maestře úvazek jako tresero, tedy hráč na kubánskou kytaru tres. Bývalý trumpetista Maestry, Jesus Alemany, tehdy založil vlastní kapelu Cubanismo, s níž se prosadil jako první sólová osobnost kubánské vlny. Sierra Maestra odchod obou individualit ve zdraví přežila. Udržela si pověst jako nezpochybnitelná veličina kubánských tradicionalistů a zůstala věrná akustickému venkovskému stylu: kytara, tres, trubka, perkuse a čtyřhlasé sbory. O to větším překvapením je poslední album, na němž nenajdete ani jednu pomalou píseň či jiné relikvie, které připomínají 60. léta a kurzy tanečních.

První šok číhá hned v úvodní skladbě: po velmi expresivním nástupu každá další sloka ještě zvýší laťku, ve finále se přidají elektrické kytary, trinidadské steel drums a trubka kvílející jak sanitka. Sled skladeb popírá vžitá klišé o střídání rychlá/pomalá, k suverénním kmenovým zpěvákům se občas přidá hostující Omara Portuondo či Ibrahím Ferrer. Kupodivu, oba veteráni z Buena Vistytu zpívají s daleko větším nasazením než na svých albech.

I kubánskou vlnu hnala zatím dopředu nostalgie a veteránské kapely, v žádném případě se nejedná o suchou konzervativní větev. "Je to absolutní protilék na únavu kubánskou hudbu," tvrdí o albu firemní leták - a na rozdíl od jiných má pravdu.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/07