15.3.2002 | Autor: Radek Diestler

Eagle Records/BMG (75:25)
Je to stejné zjevení, jako kdyby ODS svého času ukázala opravdového Lájose Bácse. Poslední léta jsme o Shane MacGowanovi slýchali spíše v souvislosti s jeho neúspěšnými pobytyna protialkoholních léčeních a na druhé, v Čechách málo známé sólové album Crock Of Gold (1997) zatím padal prach. Záznam z koncertů na loňských oslavách dne sv. Patrika v New Yorku a v Dublinu (kde byly přesunuty na květen, takže legendární vejpitka stihl oboje) však naznačují, že ve spojení Byrona s imbecilem - MacGowanova charakteristika, zaznamenaná Nickem Kentem - pořád ještě může první přeprat druhého. I když Shane vypadá jako socka z Masaryčky.

Navíc si z prvního Jamu pamatujeme, že ač úplně na krupici (že, pane Dědek?), dokáže zahrát velké divadlo. Totéž lze zopakovat i po pěti letech. Popes - elektrifikovaní jen střídmě, zdaleka ne takoví kraválisté jako na debutu The Snake - mají na zdaru společného díla nemalou zásluhu, i když nejsou bůhvíjak dobře sejmuti (volume doprava!). Ale jejich jistota, tah na branku, cit pro poguesovskou klasiku, překopané irské tradicionály a rock'n'roll zároveň vytvářejí spolehlivou páteř koncertu. Ano, MacGowanův hlas je sice zrychtovaný, dávný řev z plna hrdla se mnohde mění v přidušený chropot - A Pair Of Brown Eyes a Body Of An American, poguesovské delikatesy, to je katastrofa... Ale Shane podává soustředěný výkon a tak uhrává se svou hudební minulostí vesměs čestný výsledek. Což je pozitivní zjištění.

P.S.: Výkon dcery (?) Terezy v závěrečné Fairytale Of New York pohříchu dokládá, že nejen vojevůdcovský talent nebývá vždy dědičný...




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/03