27.8.2012 | Autor: Michal Husák

Reprise/Supraphon (45:18)
Fanouškům, kteří s ním vyrůstali, přináší novinka Serje Tankiana jednu dobrou, ale také jednu poněkud rozpačitější zprávu.

Harakiri, textově inspirované zneklidňujícími přírodními jevy, z hlediska stylu a nálady inklinuje k „tradičnímu“ rocku a la System of a Down. Provedení, síla materiálu a také produkce ovšem vyvolávají úvahy o uspěchanosti a nevyrovnanosti.


Osobně nejsem nespokojen. Serje je třeba brát jako velmi pracovitého a impulsivního umělce, který si rád zaexperimentuje. Na Imperfect Harmonies spojil pop s orchestrální avantgardou, nyní chystá jazzovou desku, napsal prý operu, plánuje projekt s mnohoznačným názvem Fuktronic nebo hiphopové předělávky svých věcí…


Harakiri je „jenom“ spontánní rockové album, které prý vystřihl až překvapivě rychle, ale to neznamená, že by tu nebyla řada povedených písní. Výraznější potíže nastávají až ve druhé půlce, kdy se zvuk posune do střídmé syntetiky a zejména bicí znějí místy dost lacině. Přesto jde o příjemnou, byť ne zcela dotaženou desku s typickým Tankianovým charismatem. Není přece nutné pokaždé za každou cenu šokovat…

Zlatý hřeb: Ching Chime, Harakiri
Zní to jako: eklektický rock podle Tankiana

Body: