9.10.2003 | Autor: Roman Lipčík

Warner Music (52:44)
Zapomeň na progresivní cuky a já se tě pokusím vrátit zpátky do hry - tak nějak mohla znít dohoda mezi Sealem a k němu se navrátivším producentem Trevorem Hornem. A Seal, nemaje po fatální pětileté pauze právě na vybranou, kývl. Ač "teprve" čtyřiapadesátiletý, patří Horn mezi představitele vymírající, staré producentské školy. Zabývá se téměř výlučně takříkajíc velkými hlasy - Turnerovou, Stewartem, Jonesem i Grace Jonesovou - a nepovažuje za nutné pomáhat jim lacinými, byť módními efekty. Ukládá je do zdobných rámů plných aranžmá s mnoha vrstvami, s orchestrálními ozdobami, s dechovými výbuchy.
Právě taková je jejich společná, opět bezejmenná novinka. Horn jistou rukou vyhmátl to, co je na Sealovi nejcennější, totiž plný, hutný a správně patinovaný soulový hlas s adekvátním feelingem a dal mu vyznít ve slušivém instrumentálním kontextu. Jde o notně odlišný postup, než s jakým přistupují k soulu obyvatelé zaoceánských hitparád. Špikují jej zhusta ohromujícími, avšak povrchními efekty, které umožňují tak volné stylové přesahy, až se styl prakticky rozplývá v crossoverech s r´n´b či rapem a zatlačuje do pozadí interpretační jedinečnost, jež by měla zůstat za každých okolností prvořadá.
Horn si tato elementární pravidla uvědomuje a přesně tak se Sealem na novince zachází. Je to staromilská deska, rytmy jsou na ní přísně drženy pod kontrolou, skladby mají klasickou, na mnoha místech až hymnickou refrénovou stavbu, jsou instrumentálně košaté, až marnotratné, a hodně se tu sází na balady, protože v těch se nejlépe odrazí hloubka "duše". A Seal jí vyjevuje notný flák - v neposlední řadě ji upřednostnil před rozumem i dobrovolnou rezignací na zborcení hitparád, která je při poslechu alba a při vědomí jejich trendů evidentní. Jejich škoda.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/09