4.3.2004 | Autor: Jan Šída

Psychoanalytik Freud tvrdil, že traumata z dětství si člověk nese s sebou po celý život. Především ta sexuální. Z textů skupiny tohle zaznívá velice intenzivně. Třeba hned z úvodní skladby Inťošky je to patrné. Ale pozor, obraty typu "už ve školce jste mi nechtěly dát kousnout chleba se šunkovým salámem..." nelze brát až tak striktně doslova. Zpěvák Roman Neruda totiž dokáže onu pseudovážnou atmosféru nějak shodit. A navíc, vždycky se objeví nějaký fórek typu "Když už mi teda nechceš dát, nemohla bys mi aspoň pučit?" Je to takový "mňágovský" dualismus textu a hudby. Tím však nechci říci, že skupina vykrádá slavnější kolegy. Hudební kořeny "přátel ropy" tkví bezpochyby v undergroundu 80. let minulého století. Z jejich písní čiší odkaz kapel jako Jasná páka, Garáž či Visací zámek. Možná i z chadimovského MCh Bandu něco mají. Spíš ale náladotvorností, než nějakou těsnou spjatostí.


Sdružení rodičů a přátel ropy je bezpochyby nejsilnější ve svižnějších věcech s mírně recesistickým textem (Deprese, Uklízečka, Sokrates). Tam kde se soubor věnuje pomalejším skladbám (Sen, Večírek), poněkud tápe a jeho výkon je spíš matný.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/02