28.6.2004 | Autor: Roman Lipčík

Sestry Nůžkovy (silně se vnucuje volný překlad Střihavkovy), to je banda na pohled spíše odpudivých chlápků, říkajících si infantilně Babydaddy, Paddy Boom a podobně, doplněná neštíhlou matronou Anou Matronic. Patrně zpívá, ale jelikož pějí i pánové a používají falzety á la Bee Gees, bůh suď. Ďourku do světa udělal tento newyorský kvintet předělávkou pinkfloydské Comfortably Numb zahrané tak, jak by se do ní pustili Bee Gees s pomocí Supertramp a za produkčního dohledu diskofilního Giorgia Morodera, kdyby se předtím všichni korporativně pomátli. V N.Y. to trochu frčelo, produkce kvintetu dostala už dokonce krycí jméno punk&funk, přirozeně téměř naprosto mimo mísu, ale vyústilo to v album, které teď vyděšená hudbymilovná veřejnost digestuje.


Celá tahle banda je mimo mísu, a o tom především to celé je. Nebývale bláznivá koláž stylů, kde poctivý pop s velkomelodiemi, za něž by se nestyděl ani Elton John ve své nejlepší éře, dostává brutální kopance diskorytmy 80. let, které však absolvovaly bleskovou houseovou instruktáž, kde se floydovská psychedelie vlévá do novoromantické robotiky, aby pak společně dostaly nářez bezmála opravdu punkovými kytarami. Hlavní kastrát z party, frontman Jake Shears k tomu má přes sebe péřové boa a chlupatá prsa. Chce to tolerantní žaludek, chce to ochotu přistoupit na hru, která nemá moc jiné hudební logiky než bořit zavedené pojmy, a chce to i citlivé ucho, protože v té převážně kýčově šokézní změti se tu a tam jak nuget vyloupne poutavá zajímavost, chytrý nápad.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/05