4.12.2013 | Autor: Michal Husák

Roadrunner/Parlophone (51:10)
Temní Norové Satyricon jsou programově nekonvenční a ortodoxně založení fanoušci to s nimi neměli nikdy jednoduché. „Potíž“ je v tom, že pánové Satyr a Frost velmi svérázně pracují s formou a obsah se snaží skoro pokaždé pojmout z co nejotřelejšího úhlu pohledu (což nevylučuje, že mají desky kapely stabilně velmi detailně propracovaný a sofistikovaný zvuk). V reálu to znamená, že se Satyricon za nějakých dvacet let posunuli od dřevního black metalu k velice osobité a vlastně nadstylové temné hudbě, která je odzbrojujícím způsobem naléhavá a intenzivní, ale rozhodne ne snadno čitelná a prvoplánová.

Eponymní novinka Satyricon napřed zní až utahaně, flegmaticky, vyvanule. S každým dalším poslechem ale sílí zvláštní podprahové pnutí, má to pohlcující, zvláštně přitažlivou atmosféru, zdánlivě monotónní skladby bobtnají a odkrývají své syrově rockové charisma. Nahrávka má parádní vnitřní dynamiku (v obrazném i doslovném smyslu - něco tak organicky barvitého by opravdu nemohlo vzniknout v době vrcholící „loudness war“), zkrátka hned v několika směrech šikovně klame tělem. I zmíněná temnota nakonec souzní se zvláštními záblesky naděje.

Přesto si Satyricon uchovávají jasnou identitu, ačkoliv chvílemi se pouštějí do vyloženě netypických poloh (nejzřetelněji ve skladbě Phoenix s melodickým zpěvem norské rockové hvězdy Siverta Høyema!). Není to dokonalé album, přesto by ho rocková historie měla docenit jako zásadní.

Zlatý hřeb: Nekrohaven
Zní to jako: Satyricon se zřetelným vlivem klasických rockových kořenů

Body: