13.4.2004 | Autor: Vendula Zmeková

Kdybychom měli zvolit jediné slovo, které by charaterizovalo páté studiové album kanadské písničkářky Sarah McLachlan, bylo by to slovo "osobní". Sarah se v niterných textech vyrovnává s náladami, které ji přepadaly po smrti matky a po narození dcerky, přemítá nad "obyčejnými" a proto hluboce lidskými pocity ztráty, naděje, lásky, důvěry, zklamání, strachu, bolesti i radosti. Všech deset písní stojí na průzračných akordech klavíru a na zpěvu, který vyvěrá přímo ze srdce, ovšem bez zbytečné exaltovanosti. Veškeré další nástroje, které obestírají duši písní, ať už jsou to smyčce, odlehčená rytmika či kytary, jen dokreslují náladu. Tím, že je Afterglow tak hluboce osobní, je zároveň přístupné doslova každému, kdo ho bude chtít skutečně vnímat. Pomůže, potěší, rozteskní i dodá naději. Nemá smysl vypichovat nějaké hity či vydařené momenty. Album tvoří nechtěně (?) koncepční celek: nikoliv hudebně, ale atmosférou. Nálady se prolínají, navazují, jedna píseň navodí téma, druhá k němu cosi podotkne, třetí se podívá z trochu jiného úhlu. A když doposloucháte, máte chuť ponořit se do onoho bezčasí těsně po západu slunce (afterglow...) znova.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/03