10.12.2010 | Autor: Ivan Ivanov

Arista/Sony (55:05)
První poslech této desky může být hodně zavádějící, neboť první, co vás napadne, je, že Santana hodně povrchně opakuje již po několikáté úspěšnou formuli a snaží se za pomocí spousty zvučných jmen a tuctů všeobecně známých rockových hitů, jako Whole Lotta Love, Sunshine of Your Love, Little Wing či Smoke on the Water, vytřískat další porci komerčních úspěchů. Ovšem druhý poslech říká něco jiného. Na desce je opravdu několik hodně povedených momentů, neboť Santana se nesnažil (až na výjimky – While My Guitar Gently Weeps a BackiIn Black) měnit zásadně původní aranžmá či zběsile experimentovat. Po malých kouskách přidával pár kytarových sól či vyhrávek od sebe k původním skladbám a výsledek malinko připomíná jam session, na kterém k Rolling Stones, Cream či Jeffu Beckovi se přidal Santana. K vrcholům desky bezesporu patří I Ain’t Superstitious s Jonnym Langem, Can’t Hear Me Knocking se Scottem Weilandem, Little Wing s Joem Cockerem a především Dance the Night Away s Patem Monahanem. Vyložený úlet, i když ne až tak nezajímavý, je Back in Black s rapujícím Nasem, moc se nepovedla ani Riders on the Storm, přestože na ní hostuje Ray Manzarek. Přesto celková hudební úroveň alba zůstává hodně vysoká (aby ne, když základ kapely, která album nahrála, obsahuje jména jako Dennis Chambers, Raul Rekow či Tim Piercea) a zaslouží si opakovaný poslech.

Zlatý hřeb: I Ain’t Superstitious
Zní to jako: originální jam session

Body: