18.7.2002 | Autor: Petr Dorůžka

Universal Music (60:42)
Salif Keita obrací kormidlo a míří stejným směrem jako na svých posledních albech Youssou N'Dour (Joko, 2000) či Baaba Maal (Missing You, 2001). Opouští spektakulární, ale neduživé experimenty se západní komercí a vrací se k tomu, co uměl vždy nejlépe: ke zpěvným a nadčasovým songům, jejichž historie sahá do afrického středověku. Tehdy vznikly oslavné příběhy, na nichž si Keita, Maal i N'Dour v mládí vybrušovali hlasivky.

Keita hraje v téhle trojici roli obecně respektovaného náčelníka. Když byl Youssou N'Dour ještě školák, Keita už zpíval v Bamaku s průkopnickou skupinou Rail Band (ta měla jako první v Mali opravdické kytary a saxofony), pak natočil kontroverzní, ale dodnes výjimečné album s Carlosem Santanou a Joe Zawinulem. V průběhu 90. let už následovaly jen desky, na které se rychle zapomíná, ale odepsat kvůli nim jejich autora by bylo stejně krátkozraké, jako zapomenout na Elvise Presleyho díky jeho filmovým slaďákům.

Keita ovšem nesleduje nějaký návrat k přírodním zvukům pralesa. Naopak, vydal se neprošlapanou cestou, která připomíná mravenčí práci zlatokopů. V africké hudbě rafinovaně hledá to, co je ryzí, srozumitelné a autentické - a co dokáže oslovit Evropana. Během patnácti let, která uplynula od Keitova prorockého alba Soro, si producenti nejspíš vyzkoušeli všechny slepé uličky a objevili, jak zacházet se studiovou technikou, aby neškodila africkému svérázu. Jak to udělat, aby všechny ty kory, ngoni a balafony barevně ladily s kytarami, jak vytvořit plný zvuk, který ponechá dost prostoru Keitově hlasu i sborovým odpovědím jeho zpěvaček. A jak tuhle hudbu nenuceně ochutit kořením odjinud: čítankovým příkladem je úvodní skladba, v níž Keitu nepozorovaně vystřídá barevně zcela totožný hlas Cesarie Evory.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/07