SPIRITUALIZED: Let It Come Down
13.2.2002 | Autor: Veronika Schmidtová
BMG (63:01)
To se málokdy slyší: s takovou vervou prožitý návrat do šedesátých let a naplno vytrysklá psychedelie britských bandů na přelomu osmdesátých a devadesátých. Navíc od mladé kapely. Vypreparovaného Spirita Jasona Pierceho (alias Spacemana, jak se uvádí na albu), odstřihlého od většiny původní sestavy (jež založila novou kapelu Lupine Howl), přestaly asi trápit noční můry zpodobněné potom do neradostných hudebních ploch a tak připravil poměrně poslouchatelné album. Vystavěné na komunikaci a hranicích mezi orchestrem a rockovou kapelou, spojení to velmi neohlídatelném, proklínaném a zneužívaném.
Kupodivu, na této pečlivě propracované desce málokdy posluchače napadne, že by se měly ty tuny orchestrálních nábalů přece jen odstranit. Ona se neposlouchá jako album plné písniček, spíš tak nějak šustí kolem jako vítr, jenž chvíli jenom vane a chvíli narážíve vichřičných poryvech.
Neskrývá se tu mnoho čitelných emocí, přesně střihlých kousků na pobrukování. Kouzlo desky tkví totiž někde: Pierce je mistr gradace a protikladů. Začne na poklidné zeleno-modré hladině, nebezpečí v nedohlednu. Kde začne celá orchestrální mašinérie nabírat grády, šumět až hlučet, málem neregistrujete. Až se octnete v rozbouřené vřavě, nechápete vůbec jak (Out Of Sight). A kontrastně k tomu skáčete rovnýma nohama kamsi k filmu Easy Rider a ženete se dálnicína Harleyi (The Twelve Steps). A další střih a octnete se v načinčané The Velvet Goldmine (jak by se tam hodila písnička The Straight And The Narrow!).
Což nutně směřuje k resumé, že hudba tohoto staromilce je neustále imaginativní a opojná, přese všechnu svou zdánlivou nestravitelnost. Prominete mu okázalost, nakonec stejně dospějete k tomu, že celá ta monumentálně vyhlížející klenba působí vlastně velmi křehce. Zajímavý úkaz.
Body:
časopis Rock&Pop 2001/12