26.3.2007 | Autor: Josef Rauvolf

Guerilla Records (45:33)
Druhé album prý bývá prubířským kamenem, zkrátka hop nebo trop. V případě pražského Skrytého půvabu byrokracie (kďasu, co to asi tak může či má znamenat) naštěstí potvrdilo oprávněnost nastoupené cesty, zároveň ukázalo, jak osobitý soubor na naší scéně vyrostl. Chtělo by se napsat scéně „alternativní“, proč to ale takhle dělit. SPB prostě hrají muziku, která je zajímavá, která něco sděluje. Muziku, která zrovna nehladí, ovšem skutečnost, že se nejedná o sdělení zrovna příjemné, to už je problém posluchače, ne kapely. Ta pouze odráží realitu, v níž všichni žijeme. Kapela se opět ukazuje jako knihmilovná, všechny texty si vybrala z různých publikací, i tentokráte jde o záběr velmi široký, o autory, kteří by se možná takhle vedle sebe ani octnout nechtěli. Budiž, je přeci ta postmoderní doba (nebo jak se tomu vlastně říká). A hudba? Inu, jak již bylo naznačeno, žádná selanka. Na rozdíl od debutu, který byl přeci jen trochu ve vleku předchůdců, je tentokráte zcela svá. Kvílivá kytara, industriální zvuky, psychotický soundtrack k nějakému apokalyptickému sci-fi? Možná. Rozhodně však vzrušující, a jsem si jist, že své posluchače si jistě najde. Zákonitě totiž musí někde být.

Zlatý hřeb: A nepozorovaně
Zní to jako: hudba k našim všedním dnům

Body: