23.8.2007 | Autor: Josef Rauvolf

Parlophone/EMI (42:39)
Je to jako v pohádce - byla jedna dívčí kapela, velice úspěšná, jmenovala se Sugababes. A v téhle skupině zpívala jistá Siobhan Donaghy, která, když jí kolegyně vykoply, pojala úmysl věnovat se sólové dráze. Její druhé album má slibný název, lze jej však vykládat různě. Celou desku lze totiž charakterizovat jako jedno velké předstírání. Začíná to již úvodem, kdy první vteřiny znějí slibně, ovšem z elektronického úvodu se záhy vyklube tuctový pop, v němž ovšem nesmí chybět pasáže upomínající na Enyu, můžeme slyšet další vlivy, jako celek to ovšem působí nesourodě. Vyloženě k smíchu je 12 Bar Acid Blues, v němž se pěvkyně pokouší skloubit blues s rozjuchanou polohou školačky s vysvědčením v kapse. Je to možná naivní, u podobných výrobků si vždy kladu jistě naivní otázku: proč?

Zlatý hřeb: žádný jsem neobjevil
Zní to jako: jako naprostá nuda

Body: