SCHODIŠTĚ: Tanec!
20.6.2007 | Autor: Josef Rauvolf
Indies (44:40)
Při prvních tónech jsem sebou trhnul, měl jsem totiž silný pocit, že jsem do přehrávače omylem vložil nějaké Tři sestry. Ale kdepak, to je jen Schodiště z Prahy, dříve Nahoru po schodišti dolů band. Takže jaké to Schodiště je? Pokud jde o muziku, ta je více méně v pohodě, koneckonců, po tolika letech hraní by překvapilo, kdyby to byl naprostý průšvih. Není sice původní, ale předpokládám, že zde slouží hlavně jako nositel textů. A to už začíná průšvih – buďto jde, v souladu se zavedenou představou kapely jako spolku veselých kop, prozpěvujících nezávazné rýmovánky, o rádoby naivistické výpovědi, anebo, to v druhém případě, o pokusy o závažnější reflexe, ovšem jdoucí mimo. Jako třeba pravdy typu „hodný ryby umíraj, žraloci se rodí“. Tak to jsme skutečně nevěděli. A obraty typu „má náladu zlomených párátek“? Velkým problémem byl u NPSDB, ale i u Schodiště, zpěv – nese se v jedné výrazové rovině, jakoby bylo vlastně jedno, co se zpívá. Tento nedostatek je krásně slyšet například v písni Ich bin erschossen – text o tom, že dotyčný všechno projel, holky i kdovíco ještě, vyznívá bohužel zcela nepřesvědčivě, což je ještě podtrženo stadiónovým refrénem. Vložit do přednesu aspoň pocit skutečna, to je zjevně mimo zpěvákovy schopnosti. Ani z jedné písničky není cítit, že by v ní skutečně o něco šlo, ať už by to mělo být cokoliv. A po dohrání zbývá pocit, že je to prostě jedno ze zcela zbytečných alb. A jedno, že je natočila kapela, již stránky vydavatele pasují na jeden z nejvýraznějších souborů české nové vlny předlistopadové éry... Tak to je skutečně fór, ale nejspíš nechtěný.
Zlatý hřeb: ticho po poslední písničce
Zní to jako: gymnasiální srandičky
Body: