1.1.2007 | Autor: Martin Zoul

Virgin/EMI (46:12)
Byl to David Byrne, kdo mi před časem v rozhovoru řekl, že jeho prací je poskytovat alternativu k zběsilostem okolního světa. Tato trefná maxima by se dala vztáhnout na úlohu populární hudby obecně, což si bohužel nejspíš nemyslí kreativní tým kolem zpěvačky Sandry. Jinak by totiž nemohl přivést na svět desku, která se sice navenek tváří jako sbírka přepracovaných verzí Sandřiných verzí největších hitů, ve skutečností z ní ale osmdesátá léta ční stejně, jako sláma z bot George W. Bushe.
Skutečně má někdo zapotřebí utrácet peníze za album stvoření, které se na fotkách neuvěřitelně podobá pornohvězdě Crissy Moran a jehož hlas zní jako kombinace Gedžitky ze seriálu Rychlá rota a Liny Lamont z muzikálu Zpívání v dešti? Jediným důvodem ke koupi tohoto CD může být nezřízený sentiment, neboť – přiznejme si to – komu z nás nechá poslech Marie Magdaleny či Hiroshimy úplně klidným? Se skutečnou kvalitou to ale nemá nic společného.

Zlatý hřeb: Hiroshima (2006)
Zní to jako: když je guilty pleasure spíš guilty, než pleasure

Body: