15.1.2004 | Autor: Tomáš S. Polívka

Lost Highway/Universal Music (52:21)
Výstižný název, jen co je pravda. Ne že by předchozí alba byla nějakou selankou, ale na novince Ryan Adams ještě přitvrdil. Kytary přiostřily, ta tam jsou střední tempa, muzika zrychlila a "zriffověla", i pěvecký výraz protagonistův je útočnější a naštvanější. Přitom to vůbec neznamená ztrátu jemných písničkářských fines. Máte-li obavu, že důsledným příklonem k pouličnímu až "uličnickému" rocku přišel Ryan o poetičnost, citovost i rafinovanost a pouze "obhroubl", aniž přidal něco navíc, tak zůstaňte klidni.
Refrénům zůstala charakteristická zpěvnost, textům žalující obsah i náboj přesvědčivosti. Přestože si většinu nástrojů krom občasných hostovaček (Melissa Auf Der Maur, Billie Joe Armstrong - inu, dosti charakteristický výběr hostů!) a bicích, za kterými sedí Johnny T Yerington, nahrál Adams sám, neutrpěla ani pestrost zvuku, byť dřívější cvrlikání hammondek a akustických nástrojů vzalo povětšinou za své. Poslechneme-li si v řadě předchozí sólová alba, hlavně to druhé Gold (2001) a třetí Demolition (2002), můžeme vnímat, kterak Ryan postupně hledá a nachází sám sebe, roste a oprosťuje se od minulosti v kapele Whiskeytown. Dospívá v písničkářskou osobnost kalibru Neila Younga, nikoho menšího. Rock´N´Roll je jeho dosud nejpřímočařejší a také nejlepší nahrávka.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/01