Různí: Kill Bill vol. 2 O.S.T.
18.7.2004 | Autor: Vojtěch Rynda
Maverick/Warner Music (46:21)
Jedno přiznáte i bez mučení: z Tarantinových soundtracků ty prastaré fláky znějí jako zamlada. A na druhou stranu ty, co vůbec prastaré nejsou, tak aspoň vypadají. Na druhém dílu soundtracku k Tarantinově krvavé lovestory Kill Bill se to týká hlavně skvostně lascivní Goodnight Moon od anachroniků Shivaree, která plní podobnou roli "výkladní skříně" filmu i desky jako u prvního dílu Battle Without Honor Or Humanity. Ani tady nechybí machr rockabilly Charlie Feathers, ke kterému Johnny Cash s letitou A Satisfied Mind sedne víc než dobře, Ennio Morricone se tu objevuje hned třikrát a budí pocit, že v hudbě k první části přece nemohl chybět (chyběl), Summertime Killer Luise Bacalova má 70. léta našitá na čele...
A všechno mi to sedne líp dohromady než soundtrack "jednička", jakkoliv je vztah mezi hudbou a obrazem u obou částí filmu dokonalý. Když jde o soundtrack, nepotřebuju na něm mít úryvky a prapodivné zvuky, ale chci kolekci tracků, která vytváří určitou náladu korespondující s filmem, což Kill Bill vol. 2 splňuje dokonale. Mezi jeho další ctnosti patří, že to oproti současnému trendu (vyvolanému před deseti lety samotným Tarantinem a jeho Pulp Fiction) nepřehání s hláškami a co do slov převzatých z plátna používá jen delší, ucelené sekvence. Oproti prvnímu CD se tu mluví víc, a víc je i zpívaných tracků, což zachycuje rozdíl mezi oběma filmy. A co se týče úryvků recitovaných Billem, jeho představitel David Carradine je v nich tak vemlouvavý, že by určitě dokázal vyprávět pohádky stejně dobře jako kdysi Karel Höger. Tolik tedy na margo dalšího soundtracku k Tarantinově paralelnímu vesmíru; jedinou jistotou zůstává, že až se z něj vynoří něco dalšího, bude to zase stát za to.
Body:
časopis Rock&Pop 2004/06