5.12.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Indigo/Panther (55:44)
Shoda okolností tomu chtěla, že jsme nedávno měli v Blues Baru podobný projekt, když si bluesmani z okruhu firmy Telarc vzali na paškál písničky z beatlovského Bílého dvojalba. Budiž řečeno, že projekt Beatles Blues je o rok starší a repertoárově šířeji pojednaný. To je všechno k dobru věci. Kvalitativně (rozuměj dobrými nápady při upravování a zejména interpretačně) ovšem zůstává oproti prvně jmenovanému přece jen níž.
Reklamní hláška na obalu praví, že se Lennonových a McCartneyho písní zhostila 'smetánka amerického a britského blues'. Po pravdě řečeno, jde o druhou až třetí ligu - nejznámějším z účastníků je Stan Webb (Chicken Shack), velká část Američanů pochází z nepříliš známé nashvillské bluesové komunity a britské blues má svá nejslavnější léta už pradávno za sebou. To by nemuselo vadit, kdyby o sobě prostřednictvím alba dávaly vědět nadprůměrné talenty. Není tomu tak.
Ne, že by tu nebyly zajímavé úpravy. Třeba hned obě úvodní písničky z nejranějšího beatlovského repertoáru She Loves You (Stan Webb) a From Me To You (Earl Green) byste nebýt textu nepoznali - hlavně druhá, zpomalená a s triolovým rytmem může být skutečně dobrým hudebním testíkem pro vaše návštěvy. Docela zajímavá je instrumentální verze Get Back v podání harmonikáře Paula Lamba - jeho kotlíkářsky nudné pojetí Norwegian Wood stojí ovšem na opačném pólu.
Vlastně nejzajímavější - a nejhezčí - jsou písničky, na kterých se toho oproti originálu příliš mnoho nezměnilo, jsou ale zpívány 'černými hlasy', které jim dávají přece jenom odlišný feeling: Don't Let Me Down (Charles Walker), The Word (Al Garner), You Can't Do That (Ruby Turner), Oh Darling (Earl Gaines) či Let It Be (Roscoe Shelton).
Projektu Beatles Blues nelze upřít dobrý nápad a zajímavost. Ale i když jste sebeortodoxnějším bluesmanem, určitě se stejně nakonec radši vrátíte k originálům. Jako já.


Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/11