22.6.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Telarc/Classic (51:24)
Nápad bluesově předělat písničky z jednoho z nejslavnějších alb historie popmusic, beatlovského 'Bílého dvojalba', je z rodu geniálních, ale zároveň ošemetných - nabít si na tomhle nedotknutelném klenotu hubu je neuvěřitelně snadné. Desítka známých osobností současného blues to přece jenom riskla - a nemyslím si, že udělala fatální chybu.
Nedá mi to nepodělit se hned na začátek o nadšení z nejlepší nahrávky projektu. To, jak se Joe Louis Walker zhostil Harrisonova majstrštyku While My Guitar Gently Weeps, je na samé hranici geniality. Pomalé blues, procítěný zpěv a famózně improvizované kytarové kudrlinky - takhle skvěle by se k úkolu postavil možná ještě možná tak Hendrix, jiného neznám. Když osmiminutová píseň skončí, říkáte si proč to udělal tak krátký? Čím to je, že na co Walker sáhne, to nemá chybu? Je ten chlap opravdu génius, nebo co?
Ale dost chvalozpěvů. I když - Why Don't We Do It In The Road? je ve verzi Jimmyho Thackeryho & The Drivers vlastně také stoprocentní. Písnička sama je už v originále soulově hustá, Thackery ji ještě přitvrdil a přidal báječně exponované až rozvazbené sólo.
Pod dvěma vrcholy jsou o něco nižší, i když nepominutelné výškové tábory. Ty obsazují Lucky Peterson, předvádějící svou typickou a zde nikoli nepatřičnou vokální show v Yer Blues, zvukově na žánrové poměry experimentující a oproti původní verzi s mnohem temnějšími barvami pracující Anders Osborne v Happiness Is A Warm Gun a s přivřenýma očima také Maria Muldaur, k jejímuž zpěvu v Ob-la-di, Ob-la-da sune kytarista Chris Duarte docela překvapující boogie-spodek.
Zbytek pokusů zůstal, abychom zůstali u horolezecké terminologie, v základním táboře. Mj. jej obývá Charlie Musselwhite s dost nudnou swingující instrumentálkou na téma Dear Prudence nebo Colin Linden, přebrnkavší Blackbird na resofonickou kytaru a domnívající se asi, že pouhou změnou nástroje přišel s vlastním pohledem.

The Blues White Album je určitě zajímavý experiment a kvůli minimálně polovině nahrávek stojí za poslech. Že by se ale jakkoli - snad s jedinou svrchu zmíněnou výjimkou - dotklo trůnu právem zbožštělého originálu, o tom nemůže být řeč.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/06