2.4.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Telarc/Classic (51:28)
Mississippi Fred McDowell (1904 - 1972) je hlavně díky své slideové technice, ale i autorské potenci, jedním z nejvlivnějších countrybluesmanů. Jeden ze svých nejpodstatnějších objevů učinil folklorista Alan Lomax v roce 1959 - až tehdy McDowell nahrál své první snímky. To ovšem nebrání např. Bonnii Raitt, aby o něm mluvila jako o svém největším vzoru (dodejme, že by se za svou 'žačku' stydět rozhodně nemusel). Všeobecně nejznámějším 'tributem' Fredu McDowellovi je verze jeho You Gotta Move, jak ji nahráli Rolling Stones na Sticky Fingers (i Mick Taylor patří odedávna k Mistrovým dávným obdivovatelům). McDowellovým přímým žákemje ovšem např. dnešní mississippská star R. L. Burnside (jedna z jeho písní ostatně má přímo název Tribute To Fred) a vlastně celá parta kolem labelu Fat Possum. Tolik jen na úvod pro přiblížení objektu tohoto krásného alba.

Jestli bych mohl Randymu Labbemu coby producentovi dvanáctipoložkové mcdowellovské pocty něco vytknout, je to snad jen absence některých muzikantů, kteří by podle mého názoru na takovémto projektu neměli chybět - mám samozřejmě na mysli zejména právě Burnsidea. Značná část osazenstva je ovšem bílá a relativně mladá, takže lze usuzovat, že záměrem bylo přiblížit pohled na McDowellovu hudbu právě z těchto poměrně odlehlých končin. Ale povedlo se! Ponor zúčastněných do countrybluesových hlubin - bez ohledu na to, zda to jinak mají v popisu své práce či nikoli -je obdivuhodný. Každý se snaží zůstat pokud možno svůj, ale zároveň vyseknout poklonu co nejhlubší. Tyto dvě zdánlivě protichůdné věci se nejlépe snoubí nejen u téměř geniálního Paula Geremii, ale třeba i Taba Benoita, Anderse Osbornea či Kennyho Neala. Snad nejtemnější příspěvek dodal Charlie Musselwhite - ten, ač kytara není harmonikářovou běžnou doménou, se prapodstatě přiblížil snad nejvíce. Naprosto úžasná je ale i zatím nepříliš známá Kanaďanka Sue Foley; ta by od minuty mohla šéfovat Svazu bluesových žen. Poněkud odtažité, ale oživující pohledy přináší sólový pianista David Maxwell (pocta slidekytarovému písničkáři coby klavírní instrumentálka - to je fór!), trochu folkovější je podání Colleen Sexton, až kamsi do temných, skoro raceovsky psychedelických krajin zabloudil Scott Holt s několika přes sebe navrstvenými kytarovými party.

Inu: volná řada tributů na značce Telarc má velice vysokou úroveň jako celek. Tenhle je navíc jeden z nejlepších a proto v Blues Baru po dlouhé době: plný počet!




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/03