5.9.2006 | Autor: Lubomír Dorůžka

Rudy Linka - kytara, Mike Formanek - kontrabas, Bill Stewart - bicí. Nahráno 2002. Vydáno 2005. TT: 58:00. 1 CD Jiří Vaněk V02 (distribuce Indies Records).

Rudy Linka vysvětluje v několikařádkovém sleeve notu, který kromě jmen cudně zamlčuje jakékoliv informace o jeho spoluhráčích, název i vznik tohoto alba: na 1600 km dlouhé cestě vozem se svou dvanáctiletou dcerou si navzájem přehrávali své oblíbené snímky. Trip má plnit podobnou funkci jako sled nahrávek značně odlišného charakteru určených třeba i pro různé generační vkusy.
Po první polovině můžete propadnout dojmu, že je to opravdu doprovod pro rychlou jízdu autem s měnícími se sceneriemi: máte-li přitom vedle sebe někoho, koho máte rádi (jak praví sleeve note), jsou jeho přítomnost i reakce důležitější, než co vlastně posloucháte. Kytara nastartuje nepříliš závazné riffové téma, přeletí sólem v odpovídajícím stylu, a už je tu jiná krajina.
Tak jednoduchá však naštěstí celá deska přece jen není. Basista Mike Formanek (1958) hrál mimo jiné se Stanem Getzem, Gerrym Mulliganem nebo Freddiem Hubbardem, bubeník Bill Stewart (1966) s Joe Lovanem, Chrisem Potterem nebo Charliem Hadenem. Oba patří k uznávané ekipě jazzmenů, která umí. A tam, kde má celé trio příležitost povídat si dohromady, je co poslouchat do té míry, že můžete zapomenout na řízení.
Takových momentů není bohužel na nahrávce mnoho: nejčastěji jsou to dueta kytary a kontrabasu (například v Kernově In Love In Vain, jediném standardu mezi deseti Linkovými tématy) nebo v Linkově Again, nebo naopak tam, kde vystoupí do popředí bicí (Leaving in Two), nebo když se ve slibné konverzaci propojí celé trio (Road Wide Open). Linka je tu svým věhlasnějším kolegům zcela důstojným partnerem. Jejich hudba se nejen příjemně poslouchá, ale také zaujme potvrzením, že standardní jazzové kolektivní vyprávění, byť by nevyráželo na odvážné výpady nových světů, má stále plné právo na existenci.
Na Linkově dráze znamená toto album výrazné přitvrzení od lyriky Billa Halla: jako by chtěl svůj život vysvětlovat své dvanáctileté dceři. S tímto problémem se nepochybně setkávají i další jazzoví otcové. Pochopí je ti, kteří si podobný problém řeší sami, i bez přímé konfrontace s měnícími se podmínkami. Posluchače otcovské generace, kteří si takový problém nepřipouštějí, příliš nevzrušuje.

Body: