3.3.2004 | Autor: Jan Martinek

Redblack (45:10)
Nové album Root je vždycky v jistém smyslu zárukou, minimálně toho, že vaše mysl k tomuto výtvoru nezůstane chladná. Big Boss může být milován či nenáviděn, nelze mu ale upřít, že své "řemeslo" dělá s nezměrnou dávkou originality a umu. Téměř každá kapitola jeho hudební tvorby není jen obyčejnou deskou - je skutečným mistrovským dílem.


Mnohokrát to platí i o "Šílenství hrobů", albu, které navazuje na předchozí elaborát Black Seal, je však ještě dál co se zvuku a kompozice týče. Zatímco Černá pečeť byla hrůzným svědectvím o rituálech, a autor těchto řádků může dát ruku na srdce, že při jejím poslechu dodnes cítí strach a mrazení v zádech, novinka je celkově jakoby "krásnější". Hudebně, alespoň v některých skladbách, je znát, že Root tentokrát přitvrdili, popřípadě oproti Black Seal trochu více "zmetalizovali". Dokonce bych řekl, že na Madness Of The Graves je asi nejpatrněji cítit duch Big Bossova velkého vlivu, Kinga Diamonda a Mercyful Fate. Co víc, obzvláště ve skladbách Then a Talking Bones jako kdyby hostoval sám Andy LaRocque, tak moc je jeho charakteristický rukopis v Ashokových sólech slyšet. Jenže na druhé straně je nové album ještě víc vyváženo melodickými pasážemi (čisté kytary a klávesy dostaly větší prostor) a je tak pestřejší než předchůdce. Nářez jak ze starých dob Tree je vyvážen velebnými kompozicemi Autumn a In The Heart Of Darkness. To všechno nicméně vůbec nedělá album neuceleným, ve srovnání s předchozími počiny se novinka zdá dokonce o něco plynulejší.


Root však dělají Rootem z velké části dvě věci. Je to Big Boss, jehož expresivní projev, spojující v sobě vyvolávače démonů s operním pěvcem (a zdaleka nejen to) snad už nemusím věci znalým popisovat, jeho texty, které jsou snad popisem jeho zvláštního světa, obydleného magií, démony a nezemskými bytostmi, třeba přečíst. A je to kytarista Blackosh, který je mezi šestistruníky nezaměnitelný, což nakonec dokazuje i loňská deska jeho projektu Cales. Všimněte si, že byť každé z těchto dvou těles produkuje víceméně odlišnou muziku, je to právě Hoškův styl hry, který obě spojuje. Ale ani ostatní členy kapely nelze upozaďovat. Ne nadarmo se říká, že Root hraje momentálně v nejsilnější muzikantské sestavě.


Co víc, album zní tak opravdově, že není jiná cesta než přistoupit na existenci úkazů a světa, o kterém pojednává. Po poslechu pekelné žně The Last Gate, kde Big Boss nechá svým hlasem promluvit démony, si možná budete přát, aby to tak nebylo. Zaplaťpá... - ne, nebudu se rouhat - za poklidný závěr Afterwards. Konec dobrý, všechno dobré.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/02