23.4.2003 | Autor: Jaroslav Špulák

Hellcat Records/Maximum Underground (31:24)
Neúnavnost Rogera Mireta, punkového vlajkonoše u kytary a mikrofonu, je chvályhodná. Angažovanost v textech rovněž, nová doba si to vyžaduje, což věděl dávno předtím, než přišla.
Miretovo poslání je dohnat The Disasters, kapelu, jež mu kryje záda, k co nejpalčivějšímu zvuku s patřičným vokálním nářkem. Podařilo se to svrchovaně, i s ohledem na zvuk kolekce. Pod pláštíkem vzpomínky na teroristický útok na Ameriku 11. září 2001 je viditelně skryta touha zbavit svět válčení. Přišlo to v době, jež po podobném poselství volá.
Miretův punkový grunt je k tomu potřeba jako nosný pilíř. Je to jeho řeč, dobře ví, že namísto anarchie musí přijít konstrukce. A tak přemítá o světě a v zádech mu burácí dvě syrové kytary, které si nedělají násilí s ekvilibristikou, ale jistě riffují a ještě lépe vystavují řinčivé stěny. Baskytarista Johnny Rioux je pak natolik dobrý vokalista, že Miretovi vypomáhá jedna báseň.
Tahle hudba je upřímná, jako punk co svět světem stojí. Miret je mluvčí, tak mu nemějme za zlé, když si v Boys Will Be Boys zařve jako na fotbalovém svatostánku. Není možné vydržet na celé desce válčit.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/04