14.2.2002 | Autor: Radek Diestler

Venkow Records/Universal Music (73:25 & 73:49)
Druhá půle názvu alba skutkem učiněna jest. Druhá tráva se na konci loňského roku rozešla a z kolekce, mapující její triumfální tažení tu- i cizozemskými - a nejen folk & countryovými - pódii se stal pomník. Epitaf zde otištěný bude zároveň elegií a pajánem, který se rozhodně nedrží úsloví 'o mrtvých jen dobré': byl by stejný, i kdyby Druhá tráva zrovna neodešla cestou všeho těla.

Začnu oklikou: ze své portovní epizody si pamatuji, jak Poutníci, předchůdci DT, působili v konzervativním tuzemském žánrovém kotlíku haló, když adaptovali skladby Stounů, Jethrova úlu i Bedřicha Smetany. Když jejich část vymyslela na počátku minulé dekády Druhou trávu, povýšila to specifikum na svůj hlavní trumf. Už na nahrávkách z bontonského debutu (1991) slyšíme rockovou hutnost, spodní tah pod plus mínus bluegrassovým instrumentářem (posléze umocněnou jeho trvalým rozšířením o bicí). V průběhu desetiletí pak skupina ten elegantní tanec mezi žánrovými vejci vycizelovala k dokonalosti.

A pak Robert Křesťan, man with the masterplan. Když se jednou mistra zdejších sportovních komentátorů Jaromíra Bosáka ptali, kde brát tak neskutečné hlášky, odvětil lakonicky: "Hodně číst a chodit do divadla." Je možná hrubá paralela, ale naskočí mi, kdykoli slyším Křesťanovy texty - básnivé, nabité historickými reáliemi a kontexty, aniž by se z jejich užívání ovšem stala samoúčelná berle.Je málo tak výsostných slovních sochařů.

Pomník, který po sobě Druhá tráva nechala, je zevrubný (i když by v bookletu mohly být připomenuty názvy alb a uvedena stručná historie skupiny) a především velmi, velmi důstojný.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/02