5.3.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Blue Rock'It Rec./Classic (54:26)
Jestlipak si ještě někdo vzpomene, že nejvýznamnějšímu bílému bluesovému harmonikáři (promiň, Ondřeji Konráde...) by letos bylo šedesát a zároveň uplyne patnáct let od jeho předčasné smrti? Ono sice toto album není přímo traktováno jako připomínka těchto dvou výročí, jeho přibližné načasování tomu však odpovídá.

Je určitě milé, že se za účelem přípravy tohoto alba opět sešli všichni tři bratři Fordové - bubeník Patrick (též producent alba a majitel vydávajícího labelu), harmonikář Mark (ten se o exponované party svého, resp. Butterfieldova nástroje podělil s Andym Justem) a ten nejslavnější, kytarista Robben (stereokanály si spravedlivě rozdělil s druhým kytaristou Volkerem Striflerem). Zvláštním hostem alba je Mark Naftalin, Butterfieldův originální klávesista, který si zde zahrál ve standardním kousku Good Morning Little Schoolgirl.

Při výběru repertoáru Fordové sáhli hlavně k vyloženě bluesovým kouskům, nebáli se ale ani výjimek - třeba psychedelickou dobou poznamenaným Last Hopes Gone a In My Own Dream ze stejnojmenného alba z osmašedesátého. Zajímavé je, že písničky nedoznaly zvlášť výrazných změn oproti originálům - formálních, aranžérských ani výrazových. Samozřejmě, jistému osobnímu vkladu se pochopitelně neubráníte nikdy, i když stokrát chcete. To se týká zvláště kytaristů. Naopak tam, kde by to člověk čekal nejvíc, tedy u harmoniky, se dokonce zdá, že cílem bylo ukázat, že i Butterfielda lze napodobit.

Není sporu o tom, že je to album vysoce profesionální. Na dobrý 'tribute'mu ale přece jen cosi chybí.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/03