13.7.2004 | Autor: Tomáš S. Polívka

Velmi osobní album. Tak osobní, že se člověku až příčí šťourat se v něm, rozebírat ho. Jenže - je určeno k veřejnému šíření, tudíž recenzi dlužíme čtenářstvu.


Začněme nejméně podstatnou záležitostí. Mnoho se napsalo o tom, kterak byla nahrávka pořízena v New Yorku, s tamními profesionály, byť samotný protagonista chvályhodně skromně odmítal věc zveličovat. Viz rozhovor v loňském říjnovém R&P. Rozpozná posluchač zásadní rozdíl? Těžko. Jedná se prostě o kvalitní nahrávku, což lze napsat i o předchozích deskách, pořízených doma. Důležité jsou písničky.


Tož pojďme do písniček. Na hudbu samotnou jakoby Müller (tentokrát výhradní autor muziky i textů) tak trochu rezignoval. Musí klopotně vypovědět spoustu niterných myšlenek, vyzpívat se ze vztahů, pocitů, změn myšlení (na recenzenta a dotázané přátele tak písně alespoň působí, nikdo netvrdí, že vidí zpěvákovi do hlavy) a přemýšlení o struktuře písní či stavbě a gradaci melodie jakoby mu překáželo, zdržovalo ho. Většina muziky je tak redukována na jednu repetitivní figuru táhnoucí celou píseň, na jednoduché sekvence pár akordů. Kdo čeká od Müllera hity s pečlivě vystavěnými, chytlavými refrény, či pečlivě proaranžované, členité kompozice, bude tentokrát zklamán. Důležitá je výpověď, nejlepší (a zároveň zřejmě nejosobnější?) jsou texty prvních tří písní Monogamný vzťah, Najlepšia droga a E+F. V momentě, kdy Müller píše prostá vyznání (Cesta je ciel'), ulítne občas do banalit, nicméně hezkých banalit a zůstává přitom přesvědčivý a upřímný. Müller vlastně nahrál desku pro svoje blízké (v nejširším smyslu slova), kdo z posluchačů je v takové životní situaci, že se s písněmi ztotožní, bude albem nadšen.


A klobouk dolů před odvahou takhle si otevřít srdce.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/06