11.12.2002 | Autor: Veronika Schmidtová

Virgin/EMI Czech (54:55)
V duši táty Richarda se usadil klid. Naneštěstí to není onen druh klidu, který umělci umožňuje nerušeně a radostně tvořit; jemu spíš přivodil lehkou ztrátu hudební potence.

Human Conditions není blbá deska. Rozhodně snese srovnání se sólovými alby podobných umělců posledních let a vydařila se o sto procent víc, než třeba Heathen Chemistry od Oasis; v rámci Británie s kytarou je Ashcroft stále výjimečnou a slibnou personou, která navíc roste album od alba. Dokonce budu tak troufalá a řeknu, že se Human Conditions v některých ohledech vyvedla i víc než Urban Hymns, poslední to Ashcroftovo album ještě s The Verve.

Tak proč si myslím, že Ashcroftovi chybí energie? Poněvadž příběh není silný. Každé slovo, každá kapitola prošla pečlivou korekturou; každá vada na kráse se odstranila, vyžehlila a podebrala botulinovou injekcí. Krása výrazu není málo, určitě ne, ale protosi desku moc lidí nekoupí; a tak by bylo nezodpovědné tajit, že v případě Human Conditions se lze opřít téměř jenom o ni. Krásně propracované, zvukově dotažené písničky, šetrně opatřené zde tolik potřebnými aranžemi (bez nich by mnohé z desítky skladeb dýchavičně pokulhávaly) činí z Ashcrofta v Británii velikou hvězdu. Ale mně, závistivé Češce, perfektní produkce nepostačí.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/12