4.7.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Watt (43:36)
V tomto případě nejde ani tak o recenzi jako spíš o upozornění na výjimečný talent slovenské scény - album bylo vydáno už před více než rokem, ale mně se dostalo do ruky teprve nyní (proto také nehvězdičkuji). Reného Lacka nicméně předchází velmi dobrá pověst, a to nejen ze strany posluchačů, ale i jeho kolegů muzikantů, což jistě o lecčem vypovídá. Devět nahrávek ji jen podporuje. Lacko se zaměřuje na bluesrockový styl Stevieho Raye Vaughana a jeho velkého vzoru Jimiho Hendrixe. Tomu kytarista zjevně podřizuje prakticky všechno - image, triovou sestavu kapely, typ nástroje, převzaté skladby (Love Struck Baby, Mary Had A Little Lamb, Pride And Joy, Little Wing) i ty vlastní, jichž je na devítipoložkovém albu těsná většina. Jenomže - tady nejde jen o bezduchou kopii vzorů, a to ani tam, kde se Lacko snaží převzaté písničky formálně zahrát co nejblíže originálu. Není totiž pouze technicky vyspělým kytaristou, který zahraje prakticky cokoli. V jeho projevu je cítit jasné přesvědčení, že právě tato cesta je správná a tyto konkrétní vzory je potřeba si nejprve dokonale 'osahat'. Právě v jeho původních skladbách se rodí vlastní výraz a styl, který autorovým ideálům odpovídá a zároveň mu mluví z duše. René Lacko je na dobré cestě.
Na českých pódiích jsme zatím s Lackem příliš často neměli tu čest - doufejme, že se začne blýskat na lepší časy. Podle očitých svědků je jeho koncert opravdu zážitek. Jeden z hlavních důvodů psaní těchto řádků ostatně je pobídka dramaturgům českých klubů: přivezte nám ho konečně taky ukázat!

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/06