28.10.2005 | Autor: Roman Jireš

EMI Music (64:22)
Yeah, už úvodní řízná Rough Justice napoví, s kým máme tu čest! Rolling Stones už asi nenatočí tak skvělou desku jakou byla Beggars Banquet, tak báječně vyhulenou záležitost jako nedoceněné Their Satanic Majesties Request, něco tak experimentálního jako neprávem přehlížené Black And Blue, ani se už na tak velké ploše nevrátí ke kořenům své hudby jako na Exile On Main St. Taky ovšem věřím, že už nikdy nepřijdou s ničím tak ubohým, jako bylo album Dirty Work. Každopádně novinka A Bigger Bang je zatraceně dobrá deska!
Příjemným překvapením pro množství fanoušků Stounů bude především fakt, že nové nahrávky většinou zní jako "zamlada", takže se jedná o jedno z nejtvrdších, nejsyrovějších a patrně muzikantsky nejpoctivějších alb téhle kapely. Zásluhu na parádním zvuku mají především skvěle sejmuté bicí, proto jsem si úspornou hru Charlieho Wattse vychutnal jako snad nikdy. V dobré formě se zdá být i Mick Jagger, jehož zpěv v Let Me Down Slow místy trochu připomene Boba Dylana, zajímavým zpestřením jsou také dvě písně zpívané zastřeným hlasem Keitha Richardse. Zejména se mu povedlo citlivé This Place Is Empty.
A Bigger Bang je zážitek srovnatelný s poslechem alb Rolling Stones z přelomu 60. a 70. let, byť nepřináší takové tutové hity. Nejsou jimi srdcervoucí balada Streets Of Love ani útok na morálku amerických politiků Sweet Neo Con, které těžko můžeme srovnávat s takovou Angie nebo Brown Sugar. Na album se však dostaly i kousky, bez kterých bych se obešel, jako například tuctové Biggest Mistake. Na druhou stranu každého milovníka "starých stounů" potěší blues Back Of My Hand se zařezávající se harmonikou Micka Jaggera.
Před časem mi jistý mladý hudební kritik vyprávěl, že by jednou nerad skončil tak, že jednoho dne bude recenzovat padesátou desku Stounů. To já jsem si tu přibližně čtyřicátou celkem užil a těším se na další!

Zlatý hřeb: Let Me Down Slow, This Place Is Empty, Oh No Not You Again.
Zní to jako: Yeah, It´s Only Rock´n´roll, but I Like It...

Body: