4.2.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Fat Possum-Epitaph/Maximum Underground ( 52:58)
Hlavní žijící hvězda současného mississippského blues (a tudíž i firmy Fat Possum), pětasedmdesátiletý R.L. Burnside, je dnes v trochu paradoxní situaci. Na jedné straně je jedním z čelných udržovatelů tradic drsného špinavého venkovského blues, na straně druhé patří díky svým posledním dvěma studiovým 'crossoverovým' albům Come On In (1998) a Wish I Was In Heaven Sitting Down (2000) mezi nejuznávanější bluesové modernisty. Případná otázka, jakou tvář asi nastavuje Burnside na aktuálním živém albu, nahraném přesně před rokem, by jistě byla hrubým podceněním čtenáře.

V osvědčeném a vyhraném triu, tedy po boku s letitým kytarovým společníkem Kennym Brownem a s vlastním vnukem Cedrikem Burnsidemza zády u bicích, Burnside prezentuje opravdovou esenci toho, co ze své generace umí asi nejlíp. Živák je vlastně jakési 'best of', sestavené z písní, které už bluesman nahrál minimálně jednou, to ovšem není příliš podstatné. Jde tu totiž vesměs o doslova archetypální témata, jež si sice Burnside připisuje většinou jako autor, skutečné původce bychom ale nejspíš měli hledat někdy před sto lety, ne-li ještě dřív. V téhle hudbě ale tolik nejde o samotné písničky, jako o náboj, energii, atmosféru, pocit. A to všechno je v Burnsideovi 'jak v koze'. Poslouchat ho je hluboký zážitek jak ve chvílích velkých nářezů celého tria, tak v okamžicích, kdy na pódiu osamí a aniž by se kamkoliv hnal, spustí pár sólových kousků, ve kterých obzvláště vynikne jeho mcdowellovská slidekytara, nebo si jen chvilku povídá s rozjuchaným publikem.

Toho, kdo slyšel Burnsideovy starší desky, třeba A Ass Pocket Of Whiskey nebo Mr. Wizard, tohle album asi příliš nepřekvapí. Z jednoduchého důvodu: vlastně veškerá jeho starší hudba byla také nahrávána naživo, byť bez publika. To ale nemění nic na tom, že Burnside On Burnside je vynikající. Přesně takhle má znít nekompromisní, současné, čistě bluesové album podle mých představ.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/01