30.11.2004 | Autor: Michal Husák

SPV/Pragokoncert (72:54 min.)
Vlastně je to asi svým způsobem nevyhnutelné. Kapela, která v nuzných undergroundových podmínkách oslňuje (kdyby se našly prachy na pořádnou produkci, bylo by to dokonalé, říkají si fanoušci...), se poctivou dřinou vypracuje do horních pater hudebního byznysu, ale tvůrčí žár, inovativnost a schopnost i odvaha překvapovat mezitím jaksi vyhoří. V oblasti symfonického metalu by o tom mohli vyprávět třeba Therion a podobné úvahy se nevyhnou ani nové kolekci italských teatrálních power/speedařů Rhapsody.
Dočkali se vysněných podmínek k nahrávání, opájejí se velkolepými orchestrálními aranžemi (party živého symfonického orchestru a sbory se díky vazbám nového managementu na agenturu Pragokoncerts natáčely v Česku), každičký detail je s nebývalou precizností dotažen do optima, mohutné hradby epických nápěvů se prolínají se scénickými doplňky, barokními či folkovými vsuvkami a kapela majestátně míří ke kýženému formátu symfonického metalu evokujícího hudbu k filmu se starodávnou tématikou.
Bravo, chce se zvolat, ovšem pouze co se týče formálních parametrů. Jsou tu i otázky. Není sedmdesát tři minut příliš? Netrpí věčnými vsuvkami s dramatickým vyprávěním, řinčením mečů a zurčením potůčku spád a sevřenost nahrávky? Není to všechno paradoxně tak trochu honba za pozlátkem, zatímco to základní - hudba - se začíná až na výjimky podezřele držet vyjetých kolejí? Nevytrácí se za cenu lesku a hladkosti vyznění potřebný důraz a ostrost hran?
Nenechme se ovšem unést k pamfletové kritičnosti, odpovědi zdaleka nejsou černobílé. Rhapsody vstoupili do nové epochy jistým a odhodlaným krokem. Jejich novinka má neoddiskutovatelné kvalitativní parametry a příznivce pompézního metálku nadchne. Tu vzrušenou zvědavost, s níž jsem dřív očekával jejich desky, už ale osobně asi nezažiju.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/11