13.1.2002 | Autor: Radek Diestler

Sire / Warner Music (44:28, 67:12, 43:59, 51:19)
Při takových setkáních se utíkám ke své oblíbené filmové postavě, proradnému manažeru sibiřských vidláků Vladimirovi z Leningrad Cowboys dobývají Ameriku. Jistě si vybavíte scénu, při níž přijde za svými svěřenci, poté, co vyhořeli při přehrávkách pro jakéhosi newyorského impresária. "Už jste slyšeli o rokenrolu?", otáže se. Když se odpovědi nedočká, poklepe na jakýsi manuskript a praví "Prostudujtesi tohle.". Takhle vám mohu vložit do rukou první čtyři alba bří Ramonů; poslouží stejně dobře a spolehlivě.

Protože jakýpak punk, milostivá. Z četných více či méně učených pojednání víme, jak to s ním a s Ramones vlastně bylo. Jak ti čtyři, oproti svému učenlivému britskému žactvu spíše starší bratři, vzali hudbu svého dětství a dospívání, na niž jakoby se pod nánosem různých dobových art, glam či hard zapomínalo, zrychlili ji a volume vytočili na max. Na každém albu najdete alespoň jednu nepřehlédnutelnou indicii:ať už se jmenuje Let's Dance, California Sun, Surfin'Bird či Do You Wanna Dance? (tu pojali Ramones obzvláště šťavnatě).

Je obdivuhodné, jak vyrovnaná všechna čtyři alba jsou a jak dlouho stačila Ramones energie a šťáva. Jen považte: pětapadesát písniček (rovné páďo od vlastního ponku), vydaných v rozmezí duben 1976 - říjen 1978. Dobře, jsou si podobné jako vejce vejci, hledat na cestě od Ramones po RoadTo Ruin nějaký vývoj je čirý nesmysl; pořád je to střižené dle vzorce 'tady je jeden akord, tady druhý a tady třetí - a teď z toho jděte udělat písničku'. Ale u kolika si řeknete,že si ji mohli Ramones odpustit? Mnoho-li jich je?

Reedice všech alb jsou vzorně ošetřené a kolekce přitažlivá i pro ty, kteří se při svém honu za ramonovskými memorabiliemi nezastavili před kompilacemi All The Stuff (And More) a předloňským Hey Ho Let's Go (Ramones Anthology). Copak demoverze, singlová béčka atd.; ale patnáct písniček z koncertu v losangeleském Roxy v prosinci 1976, přišpendlený na Leave Home, to je skvost. Připočtěme ještě zasvěcené rozpravy z pera Legse Mc Neila, jednoho z přímých účastníků celé trachtace, který své zážitky a zkušenosti přetavil do zásadního spisu Kill Me Please: The Uncensored Oral History Of Punk (u nás vydal Volvox Globator). Dle všeho má pán pečlivě udržovaný a bohatý archiv - tedy samozřejmě, pokud jsou fotografie, titulní stránky časopisů na téma Ramones, vstupenky a backstage passy z různých koncertů jeho.

A víte, co je nejhorší? Zvednout se, vypnout svůj Philips Oráč a soustředit se místo téhle Rock'n'roll Hogh School na nějaké všednější recenzentské zboží.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/12