3.12.2004 | Autor: Roman Lipčík

Barclay/Universal Music (72:50 min.)
Teoreticky by Rachid Taha mohl být přitažlivý pro antiglobalisty všeho druhu, kteří podobně milují třeba Manu Chao: názorově levotočivý Arab z Alžíru, vykořeněný z rodné hroudy do pařížského Babylónu (kde se stal hvězdou, ale to nerozmazávejme). Ale právě world music je cennou hnací silou globalizace a patří jí za to dík. Taha je jejím lahodným plodem hned po karbanátcích od McDonalda. Nakousnutá etnická skrumáž pokračuje: Taha zpívá především arabsky a francouzsky, ale střihne si občas i španělštinu. Podobně jako v minirecenzích zmiňovaný Khaled i on patří k oporám severoafrického stylu rai, týmž dechem se ale hlásí k punku, hlásaje přímo genetickou spřízněnost africké hudby a rocku. Ke všemu se na novince svěřil do péče Briana Ena. Jednou z nejpozoruhodnějších skladeb alba je předělávka Rock The Casbah z dílny Clash. Povlak z tónů flétny, jemných perkusí, šlehů smyčci a podobných jemnůstek mu umožnil přejmenovat skladbu na Rock el Casbah. V obohacené formě v ní zachoval všechno kouzlo, punkovou dravost kytarových riffů, zlobné zoufalství vyděděnce. Tenhle kousek dobře charakterizuje Tahovu desku: neláme si hlavu se záchovou té či oné hudební kultury, drtí každou, na niž dostane chuť, na praelementy a ty mísí v divokých výbušných směsích. Národní identita? Má smysl mluvit o něčem takovém v současném světě? Kolega Khaled se možná domnívá, že ano, a tak vedle něj, o generaci mladšího, buřičského a bezohledně boreckého, zní opatrnicky jako Jarmila Šuláková vedle Čechomoru.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/11