1.12.2010 | Autor: Petr Korál

Papagájův hlasatel records (29:47)
Zábřežská parta Punk Floid přichází s další výživnou porcí svého relativně osobitého punk rocku, uždibujícího si jak z klasické britské, tak americké podoby žánru. Z té druhé momentálně (ve srovnání se starší tvorbou) nepoměrně víc a kdyby člověk chtěl, jistě narazí na nějaké styčné plochy i s těmi takzvaně moderními zámořskými neo/pop/punkery. Ovšem pouze v „dietně snesitelné“ a rozhodně neiritující míře.
Rozumět tomu lze naprosto jednoduše: Punk Floid natočili neuvěřitelně chytlavé – v jejich diskografii dosud jasně nejchytlavější – album. Prakticky v tomto případě opravdu platí, že co píseň, to hit. Ovšem pozor, k žádnému nemístně podbízivému vyměknutí nedošlo, projev PF nadále zůstává přiměřeně energický a zdravě nabroušený.
Pravda, textově místy soubor zápolí s povrchností, ale například titulní píseň vznášející mj. otázku, co je vlastně dneska underground (protože ten skutečný u nás zanikl s pádem bolševika), stojí poslech/přečtení. Povedený je také vtipný rýpanec do českého bulvárem uměle živeného šoubyznysu ve skladbě Pomeje. Ale hodně povedená je z výsledného pohledu vlastně celá deska, tedy pokud od ní neočekáváte bůhvíjaké umění a hlubokomyslné filozofování o nesmrtelnosti chrousta či jiného hmyzu.

Zlatý hřeb: Underground, S krví na strunách, Každej den
Zní to jako: hrubě orientačně třeba jako Bad Religion střižení starou dobrou Anglií


Body: