7.1.2003 | Autor: Antonín Kocábek

Exupery (53:26)
O v Praze usazeném Angličanovi Philovi Shöenfeltovi (přestaňte užmu všichni proboha komolit příjmení tím německým 'ch'!) poslední dobou nebylo moc slyšet. I jeho nové album, vydané na značce agentury, která se o něj stará, jako by spadlo z nebe. Těžko říci, zda je to dáno nechutí k větší sebepropagaci a častějšímu koncertování, nebo jen pouhou skromností. A podobně nenápadně, neagresivním, nevnucujícím se a nepodlézavým dojmem jako on sám, působí i jeho nová deska. Obsahově nepřináší nic, na co bychom od něj nebyli zvyklí - ale upřímně: stojí někdo o opak? Nikdy se neohlížel po módních trendech a o jisté usazenosti svědčí i skutečnost, že snad úplně poprvé v historii natočil desku se stejnou sestavou jako tu předchozí.

Konstantou celého alba je vyzařující pocit smíření a uklidnění, který se dostavuje jak u rychlejších, šlapavých rockových kousků, tak pochopitelně i u melodických cajdáků. Mínus, které z toho plyne: ono uklidnění jde ruku v ruce s tím, že ne vždy se na nahrávku podařilo dostat onu magickou energii, známou z koncertů. Místy je deska zkrátka zbytečně zvukově 'hodná'. Ale jinak je z ní jasně patrné, že Phil už dlouhá léta nehledá, jen kráčí po cestě, kterou si zvolil a hudebně rozvíjí své přesvědčení o výsledné podobě. Buď na to prostě přistoupíte, nebo ne. Jiná cesta není.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/12