4.8.2004 | Autor: Roman Lipčík

Už zase další Strokes?... Nebezpečí, že noví a noví výtečníci se budou klouzat na momentálně nosné vlnce, nikdy nespí. A co to je za týpka, co jim tam bubnuje? Jason Schwartzman? TEN Jason Schwartzman? Prokrista...


Tak na uklidněnou: je to sice TEN Schwartzman, ale už v kapele není, zběhnuv definitivně k filmu. A Phantom Planet nejsou další The Strokes. To by bylo příliš jednoduché a nesměl by jim novou desku produkovat Dave Fridman, který pracoval třeba i s Mercury Rev nebo s The Flaming Lips. Srovnání s The Strokes se nicméně není nutno bránit, respektive není nutno se bránit asociaci s prapunkovými vlivy, které lze cítit u Strokes i u tohoto kvintetu z L.A. Avšak Fridman dobře věděl, proč se chytl právě tohoto seskupení. Přímočará punkárna by ho asi tolik nebavila jako práce s kapelou, v jejímž hudebním rodokmenu lze jasně zaslechnout obdiv k The Cure a taky jistě k Radiohead. Její skladby jsou pak ve výsledku životaschopným hybridem všech těchto zdánlivě nesourodých prvků. Na tácu drtivé punkrockové energie kapela nabízí posluchači některé vybranější lahůdky. Její kompozice jsou překvapivě složité, s nejedním zvratem v tempu, v polámané stavební struktuře, což si prostí punkoví dědicové nemohou dovolit. Neprostí punkoví dědicové si mohou dovolit více nálad než jednu, dovedou dát prorůst slzavé melancholii s nekompromisní razancí až hardcorovou, umějí - podobně jako Cure - vykouzlit z baskytary nejen rytmus, ale i náladu. A nebrání se ani tišinám, jejichž krásy jim jistě rád ukazuje producent, dobře věda, jak práce s nimi fungovala u formací, s nimiž pracoval předtím.


Kdepak Strokes... Možná tím směrem Phantom Planet pokukovali debutem The Guest (2002). Teď jsou dál.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/07