Petr Rajchert: 47 minut bez dechu
22.3.2002 | Autor: Honza Vedral
BMG (47:35)
Možná, že Chinaski kdysi byli dobrá popová kapela, určitě napsali hodně jednoduchých a zároveň silných hitů a třeba je ještě pořád máte rádi. "Škodovka českého popu," stálo před časem v jednom plátku. Víte, já už tu slánku, co spláchla energickou popinu, polkl. Jistota, že ze současných Chinaski absolutně nic nejde, je prostě jistota. "Ahoj, já jsem ten druhej zpěvák a saxofonista, co byl u Chinaski," svěřuje se teď Petr Rajchert Yemimu v Esu a uvádí tím svojí hitovku Já nevim jak bych to řek (mimochodem, nechybí tam čárka?), která zní jako... jako libovolná věc od Chinaski. Tohle je čistý kalkul. Naštěstí se tím netají ani Rajchert, ani jeho firma. Takže jestli vás bere úplně průměrná popina, rádi děláte, co po vás chtějí major labely a opinion makeři, pokud vás pořád baví sjíždět skladby, které jste už tisíckrát slyšeli nebo jste patnáctiletá fanynka Života na zámku (případně typ, co ji chce klofnout), bude vás to album možná zajímat. Z nablble drsňáckých textů se určitě naučíte mocné triky, kterými ohromíte každou kůstku na vaší místní diskošce. He. Když to shrnu - na téhle desce prostě nic zajímavého nenajdete. Potokem popu, který kdysi vykorytili Chinaski, už neproteče ani kapka. Jak říkal v minulých uších Hraboš: "Kdyby to hráli osmnáctiletý pankáči, budu jim to věřit, ale těmhle lidem asi osmnáct není, že?
Body:
časopis Rock&Pop 2002/03