3.2.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Millenium Rec. (71:26)
Už několikrát jsem měl v posledních měsících na těchto stránkách tu čest se rozplývat nad současnou podobou koncertů Petera Lipy s jeho úžasnou současnou mladou kapelou (Juraj Tatár - klávesy, Martin Gašpar - baskytara, Marcel Buntaj - bicí, Michal Žáček - dechy, zejména sopránsaxofon). Proto jsem od nového alba čekal opravdu hodně. Možná právě tady je skutečný důvod určitého zklamání.

Zatímco Lipa koncertuje především v jazzových a bluesových klubech a festivalech těchto žánrů, jeho album je spíš popové. Chci tím říci, že zatímco na koncertech určitou část programu tvoří standardy, které má Lipa už léta v krvi, podání skladeb je jaksi rozvolněnější a velkou roli hrají i sólové party jednotlivých muzikantů, na ...v najlepších rokoch se musíme spokojit s pevnými formami písniček, čímž podle mého názoru trochu ztrácejí. Lipa se tu snaží hrát hudbu, stylově a místy i zvukově (markantně třeba píseň Mokrá ulica) nejblíže připodobnitelnou Stingovi. Problém je v tom, že, málo platné, Lipa-skladatel není Sting. Tím netvrdím, že tu nejsou přesvědčivé písně, z těch najazzlých třeba Život ma neraz prehol cez koleno, milé je rockové retro a la 60's You Might As Well Gone Away, žánrově nezařaditelná, ale hudebně velmi zajímavá Away Towards Ocean či gospelová Peaceful Lullaby. Uvedeným nejen vypichuji některé písně z hudebního hlediska, ale snažím se taky naznačit, že angličtina mi k Lipovi tak nějak sedne víc než slovenština - vím, že to zní lehce konjunkturálně, ale za nejpovedenější texty v Lipově mateřštině považuji dva ze tří příspěvků Milana Lasici Nad ránom a Raz do týždňa. Naproti tomu třeba z Popovičova MŃsíčka nebo Rusiňákova Domácího kutila se téměř osypávám.

Slibuji, že k příštímu albu Petera Lipy budu přistupovat bez apriorního veleočekávání. Ale už se těším na nějaký jeho příští koncert.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/01