20.11.2002 | Autor: Vojtěch Lindaur

Virgin/EMI Czech (66:44)
Dvaapadesátník s kozlí bradkou už zkraje varuje: čím hlouběji pronikám/tím větší temno. Není snadné jít teď za ním. I ti, kterým učaroval coby interpret dramaticky rozmáchlých opusů Genesis a pak jim vlastními alby nasvítil cestu do jinak bídných osmdesátých let, jsou teď trochu nesví. Znají ještě svého Petera, rockového písničkáře? Nebo se jim těkavě vytratil při nejrůznějších výletech, odbočkách, zpátečkách a ve slepých uličkách posledních deseti let?Má tohle být opravdu jeho další řádné sólové album? Je jen pokračováním těch předešlých nebo už konečně novým milníkem v Gabrielově kariéře?

Deset nových skladeb po deseti letech na první poslech dokazuje jediné: Peter Gabriel svedl opravdový boj sám se sebou, s vlastní minulostí, se svými strachy, které chce ovládat. Ve skladbě My Head Sounds Like That, již Gabriel označuje za klidnou, introspektivní, zní velmi tiše čiré zoufalství. Zpěv na hranici podivného falzetu, který se občas zlomí do jakési útěšné mantry, ryzí případ maniodeprese. Podobně No Way Out s kavárenským šelestem perkusí a archaickou kytarou - jak z mexické kavárny konce padesátých let, v níž Gabriel šeptá dost nezvyklé fráze verzí na hraně duševních sil (něco podobného občas slýcháme u Toma Waitse), aby se bolesti pokusil vzepřít v refrénu vygradovaném sice do hymnického smutku, ale přece. Maniakální muezzinské vytí Nusrata Fateha Aliho Khana v Signal To Noise, sebetrýznivé More Than This, palčivé hledání: přece musí být ještě něco mimo naši představivost. Ne, tohle nejsou rotzančené kousky, a dokonce i The Barry Williams Show, téměř cajdák na téma Reality TV, rozjetý zlověstným, waitsovsky hrdelním šepotem s úžasnou trumpetou Christiana Le Chevretela, je vlastně Gabrielovým bojem se stínem toho, kým kdysi sám býval.

Pravděpodobně nejlepší písní alba je prý patnáct let staré Sky Blue, v podstatě gabrielovská klasika, blues, litanie & žalm s výbornými kytarami Daniela Lanoise a Petera Greena a stylovými vokály Blind Boys Of Alabama. A jistě také I Grieve, očistná lázeň o lásce a společně sdíleném utrpení či neilyoungovsky křehké The Drop. Světýlka a naděje při pronikání do nejhlubší temnoty.

Soudě podle tohoto alba, nechtěl bych posledních deset let být Peterem Gabrielem. Ačkoli úsporným názvem navazuje Up na své předchůdce (So a Us), jeho zvukové koláže a celkově temné ladění mají však blíž k prvním třem sólovým albům, označovaným pouze číslicemi. Což je sice dobrodružné pro nás u přehravače, co ale Gabriel a jeho opravdoví běsi?!




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/11