13.2.2002 | Autor: Ondřej Váša

Virgin Records / Warner Music (48:36)
Když před pěti lety proběhl jednorázový (avšak nikoli poslední) reunion Jane's Addiction, na kompilaci Kettle Whistle se objevily dvě nové skladby. Kromě té titulní ještě píseň So What?, na níž se kromě Perryho Farrella, Stephena Perkinse a Davea Navarra podílel i basista Flea z Red Hot Chili Peppers, figurující coby náhrada za trucovitého Erica Averyho. Osamocené dvě bludičky na desce plné archivního materiálu kontrastně ukazovaly, jak by to mohlo s Jane's Addiction být, kdyby... Základní rukopis Jane's byl v souladu s dobou vzat do cely předběžného zadržení a byl vypuštěn do světauž pod jiným sluncem. Moderní zvuk vyvstával jako platforma pro fúzi jungleových či drum'n'bassových spodků s kytarovou souvislostí a pečlivě zasazeným, fragmentárním vokálem. Atakdále.

O pár let později, v roce 1999, vyšla jiná kompilace, tentokrát už pod hlavičkou Perryho Farrella. Sestávala z poměrně zbytečných remixů jeho skladeb z dob Jane's a pozdějších Porno For Pyros, jako přídavek pro váhající lákal Perryho vlastní remix zeppelinovské Whole Lotta Love, kterou by i Page s Plantem nepoznali. Pár původních momentů, a snad ani ne zásadních, se třepotalo za hradbou těžko rozlišitelného hluku, jako kdyby Perry kompozici zavázal oči a navlékl jí na krk ceduli 'zrušeno'. Stejně rozpačitě pak působila i autorská sólová prvotina Rev, takto první vlaštovka z tehdy již očekávaného debutu. Cosi se rýsovalo na pozadí world music a elektroniky, ale než bys řekl švec, Perryho kruhy obratem zmizely v písku. V roce 2001 konečně vychází deska Song Yet To Be Sung a naštěstí spíše než na poslední zmiňované písně navazuje na výsledek krátké spolupráce znovuobnovených Jane's Addiction.

Je příznačné, že desku si Farrell nahrál celou sám, a muzikanti jako Dave Navarro, Stephen Perkins, Jon Brion (spolupracoval s Aimee Mann či Fionou Apple), Martyn Le Noble anebo Jeniffer Turner z Furslide vystupují pouze jako epizodičtí hosté. Když za všeobecné nevraživosti odešel z Jane's Addiction, pokaždé se obklopil jinou sadou muzikantů, které pro vyčerpání jejich potenciálu musel spíše dříve než později opustit. Sólovým debutemse podle všeho panovačný a pro ambiciózní spoluhráče sólista s až příliš jasnou představou o výsledku práce obrací plně k sobě a Song Yet To Be Sung, aneb 'píseň, která bude teprve pěna', se zdá být svědectvím o diktátorském převratu jednoho. Zároveň se konečně s definitivní platností ukazuje, čí rukopis byl v případě prvních dvou zmiňovaných kapel dominantní. Dvanáct skladeb v podstatě osciluje mezi poklidnějšími Jane's (v menšině) a Porno Por Pyros. Svůj základní rejstřík rytmu a melodie Farrell nijak zásadně nepřekročil, pouze jej přizpůsobil rimbaudovskému závazku zůstat moderním, aniž by byl svým vlastním hrobníkem.

Cit pro melodii pevnou v kramflících zůstává a zejména ve skladbách Song Yet To Be Sung, Shekina či takřka minimalistické King dosahuje vrcholů někdejších tklivých perel jako Pets či Tahitian Moon. Farrell rovněž nezapře smysl pro rytmiku, dříve zastávaný MartynemLe Noblem a Stephenem Perkinsem a zde umocněný hafem zvukových inženýrů a spoluproducentem Krishem Sharmou (práce s Sugar Ray, Filter, Crystal Method). Důkazem budiž skladby jako Nua Nua či Happy Birthday Jubilee, ostatně To Me je nefalšované reggae (viz také níže) a Admit koketuje se ska, zdá se mi. Farrell krom toho každou ze skladeb podložil jungleovým či drum'n'bassovým rytmickým spodkem anebo doplnil digitálními dotáčkami; a není to jen taková zbytečná frajeřinka, Seeds či Say Something jsou šité elektronickým spodkům uvážlivě přímo na míru a tří - čtyř minutová stopáž se děje pouze prostřednictvím Perryho zpěvu. Zde jistě měli co říci další producenti Marius De Vries (práce s BjÍrk) a Mad Professor, kmotr křížence dubu a reggae. Zkušený mix obstaral Alan Moulder (Nine Inch Nails, Smashing Pumpkins). Za zmínku také stojí, že snad kromě Did You Forget s kytarovým a vokálním výpadem proti poklidné rytmické předehře se Farrell vůbec vystříhal divokého přímočarého běsnění a více na sebe prozrazuje své pěvecké kvality. Ostatně bylve studiu sám, pouze se svými gauguinovskými vzpomínkami na Tahiti, Farrell proti Farrellovi.

Tahiti, oceán a živelná štiplavá atmosféra orgastických divošských slavností se vůbec zdají být Perryho stigmatem. Tedy kromě Jubilee, křesťanského Jubilea, které káže jednou za devět krát devět let odpouštět dluhy a otevřít svou duši. Zprvu politická angažovanostve stejnojmenné organizaci přerostla v posedlost Velkou oslavou, zahrnující v sobě jak připravovaný nový reunion Jane's Addiction, tak i celonoční tančení u příležitosti vykoupení súdánských otroků křesťanskou misií. Perry Jubileum vítá na začátku svého alba a rovněž se s ním na jeho konci loučí, v Song Yet To Be Sung procítěně zpívá o písni, jejíž čas přichází, a tou písní je Jubileum. Jen kdyby neproběhlo již minulý rok, ale zdá se, že vždy nadšenecký Perry Farrell má na mysli přece jen něco jiného. Vzpomínám si, jak o tom mluvil před pár lety v Kolíně - Perryho Jubileum je jubileem lidských srdcí a je výzvou, jejíž hlas neutichne, dokud nebude vyslyšena. A Perry naslouchá a dělá jediné,co může a musí, zpívá a oslavuje.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/02