7.6.2002 | Autor: Igor Nováček

Indies Records (40:50)
Obliba folkových zpěváků byla u nás fenoménem především za totality; je však ještě stále dost pravověrných, který si život bez tohoto žánru neumějí představit. Přitom nových jmen příliš nepřibývá a z některých známých se pohříchu staly tak trochu hříčky showbusinessu.

Typickým příkladem těch, kteří masovou oblibu nezažili a svojí uměleckou výpovědí však rozhodně mají co říci, je Josef Lábus z Trutnova. Muzikou se zabývá již od roku 1984, hrával s Jakubem Nohou či Pepou Nosem a do této doby (takřka nepozorovaně) vydal již dvě alba. Nevím, nakolik jde o jeho snahu vybočit z jistého žánrového stereotypu a nakolik o současnou polohu uměleckého směrování, ale Bezčasá a nehnutá má až nezvykle rockově našlápnutý zvuk. Lábus se obklopil spřízněnými muzikanty (kytara, baskytara, bicí a další nástroje), mezi kterými dominuje Slávek Forman a hřejivý zvuk jeho houslí. V Přichází se Lábus nechává inspirovat středověkými romantickými baladami a v Čekání na déšť se pustí do bluesových končin; jinde je možná i shodou okolností zvukově zaměnitelný s jinými - v Dubnu se blíží hospodskému rocku pražských Echt! a v úsečnější Rozcestí připomene Jarka Nohavicu. Lábus však přes to všechno zůstává svůj - v hutnějším zvuku se pořád ještě neztrácejí jeho nadčasové texty, vzdálené civilizačním zmatkům, usazené někde v bezpečné blízkosti jeho působiště. Jako celek však možná trochu paradoxně nejpřesvědčivěji působí jediná převzatá píseň Štěstí s bídou, kterou složil i otextoval Lubomír Nohavica. Album Bezčasá a nehnutá ambice útočit na přední příčky hitparád rozhodně nemá, zároveň je však zvukově i aranžérsky příliš fádní na to, aby se výrazně zapsalo do paměti jiných posluchačů, než jen úzkého okruhu folkových nadšenců. Pozice písničkáře Pepy Lábuse tak zůstane zřejmě i nadále neměnná.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/06