23.8.2002 | Autor: Leoš Kofroň

Sony Music Bonton (49:20)
Běžně se tak častují třeba i prvnáčci hned po několika týdnech školního vyučování, ačkoli v těchto letech není nic vrtkavějšího, než stálost klučičí přízně. Znáte to: dneska s Honzou jo, ale s Frantou už ne - přesně jako v někdejší 'přestavbové' písni Jana Buriana. Někdy však podobná přátelství opravdu přetrvají věky a pojem 'starí kamoši' pak dostane skutečný obsah.

Z úst Pavola Hammela něco takového určitě nevyzní jako nic neříkající fráze, neboť je v tu chvíli cítit, že dobře ví, o čem zpívá. Stejně, jako když s otevřeností a beze stopy nostalgie vzpomíná na tahy z mládí (Hacienda na Machnáči) či se dokáže ubránit před jednou z nejúčinnějších ženských zbraní - slzami (Slzy čajové).

V jeho případě to ale nesouvisí pouze s přibývajícími roky, s nimižse dostavuje nadhled, větší životní zkušenost a schopnost sebereflexe. Na přirozenosti a upřímnosti založený projev je pro něj charakteristický již od samých začátků. A jestliže mu v tom hodně napomohly i texty Kamila Peteraje či Borise Filana, pak se titul nového Hammelova alba bezpochyby vztahuje i k nim - a je jistě víc než symbolické, že je Hammel opět přizval ke spolupráci.

Legenda slovenského big beatu už dávno nemusí nikomu nic dokazovatči se nechávat něčím svazovat. Projevuje se to i na uvolněné atmosféře celé desky, hravém přístupu k jednotlivým písničkám, v jejich rozmanitosti. Akordeon, smyčcový orchestr, elektronika - tím vším neváhá protagonista své skladby zvukově obohatit a obzvláštnit. Přitom však pořád platí, že stejně příjemně by se poslouchaly i za doprovodu pouhé španělky...




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/08