29.8.2004 | Autor: Roman Lipčík

Vedle praní plenek potomkům a později čenichání po jointech v jejich pokojíčcích, hlazení chotě po lysině a obsluze kytary a vokálního mikrofonu v jeho E Street Bandu toho Patti Scialfa, takto paní Springsteenová, pro naplnění osobních ambicí moc udělat nestihla. Její sólová deska Rumble Doll z roku 1993 se setkala se slušným ohlasem, především kritickým, leč byla první a na dlouho poslední. Z druhé strany ale máme zřídka možnost spoluprožít s někým tak velký vyzrávací skok, jakého jsme díky jedenáctileté pauze svědkem u ní. Přísně autorské album ji zastihuje vyzrálou především myšlenkově a hlasově. Textově jde o poklonu velkoměstu, New Yorku, a rozmanitým aspektům života v něm, o úklonu hlubší, než jakou skládá i Springsteen, zralou bezmála loureedovsky. K vyspělým textům se dobře hodí sytý, lehce chraptivě zastřený hlas, kterým Scialfa kouzlí jak hluboký smutek, tak rozvážnou, netřeštící radost. Připomíná Marianne Faithful, ještě než překročila hranici hlasové obnošenosti, za níž se žel už jen kokrhá. Styčným bodům s mateřskou formací se snažila vyhnout, vzala zavděk jen službami kytaristy Lofgrena a ve třech kouscích splnil manželskou povinnost i choť. Bohužel zde ale scházejí průniky s vysokou kvalitou hudebního materiálu, jakou stále skýtá E Street Band. Byť nelze srovnávat nesrovnatelné - Scialfa se pohybuje na pomezí rocku, blues a folku - její vroucí projev jako by se často vznášel v kompozičním vakuu, protože albu citelně scházejí emocionálně adekvátně silné skladby.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/08