2.1.2003 | Autor: DJ Mobley

Blue Note/EMI Czech (51:41)
Kdyby Patricia Barber neexistovala, dokázal by si ji někdo vymyslet? Podobně jako Mehldau, ani ona to v elitářském a marketingem ovládaném jazzovém světě nemá a priori snadné. Přestože nás na svém předchozím albu Nightclub nečekaně obšťastnila osobitou interpretací klasických jazzových standardů, její hudební a básnický svět se nalézá někde na půl cesty mezi cool jazzovými vokály a la Helen Merrill a rockovým šansonem ve stylu Nico nebo Marianne Faithfull. Ne, že by se podobné hybridy dneska špatně prodávaly, naopak. Ale jak to říci: naše milá Patricia na rozdíl od konkurence nedělá svým intelektuálsky zanedbaným vzezřením nic proto, aby hořkou pilulku své hudby pomohla spláchnout potřebným douškem sexy-popové limonády. Z její civilně nesvůdné prezentace čiší úctyhodná vůle přesvědčit publikum, aby jí, slovy Joni Mitchell, 'bralo takovou, jaká je'. Ti z nás, kteří sledují její kariéru od prvního alba Café blue, se mohou zaradovat, že se jí to, soudě podle rostoucího zájmu publika i kritiky, čím dál tím víc daří. Její nové album Verse, již svým názvem i téměř výlučným zařazením vlastních písní naznačuje, že Patricia Barber tentokrát upřednostnila svůj autorský profil po stránce textové i hudební. V tom je ale také riziko podobného podniku. Zatímco posluchači, kteří objeví její vysoce osobitý svět, poprvé snadno podlehnou jeho přízračnému kouzlu, kritičtí pravověrci si možná začnou stěžovat na místy nevětraný vzduch tohodle unikátního kavárenského podkroví. Nejenže se v některých písničkách hudebně opakuje, ale její filosofickými referencemi šustící texty v jazzovém kontextu stále působí nepatřičně, ne-li komicky. Nic proti postmoderně, ale její pseudoderridovskou rétoriku by nezakryly ani tučné hip hopové beaty, natožpak obdivuhodně precizní a transparentní jazzový doprovod, pod nímž se podepsali takoví muzikanti jako trumpetista Dave Douglas nebo bubeník Joey Baron. Barberová je v dnešním jazzu bezpochyby unikátní a vítaný hlas, ale na rozdíl autorčina odvážného vyznání v písni I Could Eat Your Words, bych ke hladkému strávení jejích textů osobně spotřeboval víc tekutých bylin, než známý becherovkový král na pět.


Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/12