28.5.2008 | Autor: Pavel Zelinka

Sleep Walking rec. (66:19)
Návraty na scénu jsou různé, ale vzkříšení kapely po dvaceti letech je i v rozsáhlém hejnu reunionů přeci jen bílou vránou. Bratři Jean-Marc a Pierre Paulyovi se dali dohromady jako Parade Ground v roce 1981 a po vydání řady nosičů různých stopáží se po sedmi letech odebrali k odpočinku. Jejich současný návrat však není žádným pietním oprašováním zašlé slávy, ale peckou doprostřed čela. Jean-Marc a Pierre nenadbíhají posluchačům s moderním soundem, bezmezně věří postpunkovým kořenům. Drobné hlukové příspěvky (Rosary I.-XV.) se střídají s minimalistickými výštěky, primitivní aranže a naschvál lo-fi produkce zaujme řádně zahuhlaným vokálem. Analogová elektronika, na dřeň oholená naprogramovaná rytmika - bratři zkrátka cítí, že bylo NUTNÉ desku natočit. Život se po čtyřicítce začíná překlápět do druhé poloviny, výsledkem je panika a zpocená záda ve tři ráno v produkci dlouholetého kamaráda Patrika Codenyse z elektroteroristů Front 242. Rosary je samo o sobě zuřivé máchnutí okolo sebe, a v komplexu tu máme nečekanou zpověď s kadencí kalašnikova. Na první poslech nepřístupná deska je plná pravdivého sebeodhalení vystřeleného proudem energie mezi posluchače.

Zlatý hřeb: jakákoliv z patnáctky delších kompozic
Zní to jako: obživlé analogové mrtvoly s punkem v rozpukaných žilách

Body: