20.12.2013 | Autor: Ivan Ivanov

Supraphon (49:17)
„Kamarádů stálé ubývá, takhle to aspoň vidím já, přibývají slova jízlivá, jenom ta kytara zní krásně.“ Slova Petra Jandy z textu Já nejsem zlej dokonale ilustrují momentální stav kapely, která v okamžiku, kdy to málokdo očekával, otevřela tím nejlepším způsobem další kapitolu své existence.

Osmnácté řadové album Olympiku přináší jasnou zprávu o rockové skupině, která je stále při síle a chuti a která je schopna s novým bubeníkem a novým tvůrčím elánem navzdory všem zásahům osudu za pouhý měsíc napsat a natočit čtrnáct dobrých písniček. Souhvězdí šílenců je vlastně typické album Olympiku s mírně přitvrzením zvukem, které by mohlo vzniknout i před pětadvaceti, možná pětatřiceti i více lety. Vše je na svém místě, přehledně vystavěné skladby s dobře zapamatovatelnými melodiemi a přímočaré texty s jasným poselstvím. Zkrátka album, které věrného fanouška nemůže zklamat, ostatně Souhvězdí šílenců je tím nejlepším, co Olympic natočil ve své porevoluční éře.

Zlatý hřeb: Jen tak si jdu
Zní to jako: esence toho nejlepšího od klasiků českého bigbeatu

Body: