2.12.2009 | Autor: Josef Rauvolf

Edice Respekt (54:14)
Prohlášení, že Oldřich Janota je na naší písničkářské scéně outsiderem může působit jako otřepané klišé, jako pochvala i zatracení. Záleží na úhlu pohledu. Svou pozici si Janota zvolil dobrovolně již před mnoha lety, kdy „nezapadl“, a drží si ji podnes, outsiderem tedy vlastně není. Po třinácti letech vydává album, jež patří k tomu nejlepšímu, co kdy vytvořil. Opět se nebojí experimentovat, podobně jako když v 70. letech vystupoval s kytaristou Pavlem Richterem a basistou Lubošem Fidlerem, tentokráte se obklopil více muzikanty, zpěváky. Kdo Janotovu tvorbu zná, nebude překvapen opětovným ponorem a vynikajícími texty, pochvalu jistě zaslouží zvuková kvalita – točilo se totiž u Ondřeje Ježka. Janota se nebojí zhudebnit provozní řád lanovky, nechá zpívat jiné. A ještě jedno: někdo by si konečně měl všimnout, jaký potenciál se v Janotových písních skrývá.

Zlatý hřeb: všechny!
Zní to: jako žádný jiný písničkář

Body: