30.9.2002 | Autor: Radek Diestler

Creation/Sony Music Bonton (76:52)
Ačkoli jsem z českých rádií odvykl usuzovat podle singlů, tentokrátby se mi taková praxe vyplatila. Pamatuji si, jak jsem na jaře slyšel na Beatu poprvé Hindu Times, opět zalovil v pokladnici výroků a mudrosloví Martina Sieberta a vytáhl již klasické "To teda neni žádnej velkej rokenrol." Druhé podání mou důvěru obnovilo jen zčásti a skrze album vrátil jsem se k Martinově maximě.

Je zjevné, že Oasis si přestali hrát na Beatles (alespoň co se instrumentace týče). Civilnější, syrovější zvuk, žádné zvukové stěny a mohutná orchestrace, které panovaly na Be Here Now, žádná Hey Jude po našem na závěr. V tomto ohledu se tendence z hrubě podceněné Standing On The Shoulder Of Giants potvrzují. Bohužel, na rozdíl od soudržného předešlého alba se Heathen Chemistry sype jako Srbovo alibi poté, co se Citrón vymáčkl.

Album působí dojmem směsky typu 'času je málo a voda stoupá', v níž jsou bez ladu a skladu poházeny tři - čtyři zášlehy staré formy, veskrze průměrné zapomněnky a zjevné nedodělky (Bellova A Quick Peep, která je ovšem možná záměrným instrumentálním předělem). Kolik písniček z něj si pamatujete napotřetí, napočtvrté?

Hlásím čtyři. Vezměme je od začátku: Forces Of Nature má typickou gallagherovskou vykrádačku na úvod (nemlich stejně začíná Caleova Crazy Mama), ale příjemné, valivé boogie má tah a zní na gallagherovské poměry neotřele. Jistěže Stop Crying Your Heart Out: smysl pro silné refrény je i tentokrát bez debaty, ale sloky sedína zadku. Pomalé hymny uměl Noel lépe - což naštěstí záhy ukazuje v pravděpodobně nejlepším kusu alba Little By Little. A kde máme tu čtvrtou? Na závěr! Better Man sice opravdu vděčí za hodně Lennonově Well Well Well z Plastic Ono Bandu (ano, pána z Q to taky napadlo, všiml jsem si), ale písnička má náboj a drive.

Zbytek... je zbytek. Mírné vzrušení v sále přiese ještě leda Liamova Songbird - od She's Electric poprvé v trochu veselejší a především akustické poloze. Bohužel, šlape to asi jako Katapult. Mimo bří a Mr. Bella ještě přispěl s trochou do mlýnice pan Archer, ale jeho Hung In A Bad Place je, žel, mechanická odrhovačka, že by i Slade zaplesali.

Na Heathen Chemistry se Gallagheři prezentují jako unavení válečníci, hitmakeři, které poslední dobou Múza nelíbala, jako Sparta, která v nudných zápasech udolává své ligové soupeře těsnými výsledky jen proto, že jsou ještě horší a chybí jim leadrova rutina. A rutina je ošklivé slovo. Jestli jim to smlouva umožňuje, doporučoval bych zařadit best of (jímž Familiar To Millions nebylo) a popřemýšlet o tom, co a jak.

P.S.: Track skrytý za devětadvaceti minutami ticha je jakési demo, které vůbec nestojí za řeč.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/09