22.5.2003 | Autor: Jaroslav Špulák

Těch devět let, kdy Oskar Petr nevydal album a jen tak místy s někým spolupracoval, musí být znát. Není sice jasné, že všechny skladby na desce jsou z období jeho albového mlčení, fakt ale je, že se na jeho teprve druhé sólové desce objevil materiál, který má přinejmenším evropské parametry. Budiž tím řečeno, že Oskar Petr nahrál pozoruhodnou desku.

V první řadě jde o zvukovou stránku. Kolekce je takto pestrá, překvapuje mnohými detaily, které vyplouvají na odiv teprve s druhým či třetím poslechem. Podařilo se dokonce nachystat ji tak, že je dostatečně živá. Už jenom proto ji nutno považovat za po všech stránkách rockovou. Hraje, je nadýchaná, zní ve všech směrech, je dostatečně prostorová. Ve studio Sono odvedli vynikající práci, která se podle bookletu rodila celý rok.

Oskar Petr se neomezoval. Sahal po svých zamilovaných vlivech a plul takto dobou od začátku šedesátých let až po osmou desetiletku. Ukázalo se rovněž, že jeho možná trochu nedoceněný talent a cit pro písničku nabral na desce jasných rozměrů. Hned úvodní Napiš je nesmírně silná, na desce ovšem nejpřímočařejší. Přicházejí ovšem další skladby, které se po prvním poslechu hned nechce vypnout, ať už je to zlověstná titulní Fabrica Atomica či poloakustický Námořníček, z něhož čiší klid i v závěrečném náporu perkusí.

Oskar Petr je rovněž pozoruhodný zpěvák. Desku netáhne jen na hudební pestrost a dílčí nápady, ale klidně se opírá i o svůj nakřáplý rockový projev. Hostujícího Kryštofa Michala byste si v Jing Jangu spletli s Davidem Kollerem, na Petra si zvyknete. Tím spíš, že jeho sólová dvojka je celistvá, profesionální a milá.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/05