25.3.2004 | Autor: Tomáš S. Polívka

Jedna z nejvíce očekávaných desek začátku letošního roku je na světě a veškerým dohadům a spekulacím, jak si nečekaná sběratelka Grammy Norah Jones poradí s následníkem veleúspěšného debutu, je konec. Norah si prostě dělá svoje, se silou originálu a sebevědomím mládí, a na nějaké mindráky z porovnávání kašle. Je uvolněná. Stejně jako v případě debutu vsadila na pár vlastních nápadů (ovšem více skladatelsky kooperuje s dalšími muzikanty), na příspěvky členů kapely (opět lví podíl basisty Leea Alexandera, nově též kytaristé Adam Levy a Kevin Breit) a na pár dobře vybraných coverů. Jedním z nich je kousek The Long Way Home z repertoáru drsného vypravěče Toma Waitse a křehká dívenka Norah si s ním poradila skvěle: "Jsem Tomův velkej fanda! Hrajeme pár jeho písní na koncertech, ale nahrát cover, to bylo vážně těžký, protože mám jeho verze příliš ráda! Tak jsem to nakonec nazpívala přesně jako on." Jenže když dva (tak rozdílní) dělají totéž, není to totéž a tak má cover vše, co by mít měl, tedy především svébytný přístup interpreta. Rozpaky tradicionalistů či dokonce úvahy o svatokrádeži by mohla vzbudit jiná předělávka. Norah si s přirozeností sobě vlastní přivlastnila melodii Ellingtonovy Melancholie, dopsala k ní text a výsledek uzavírá album pod jménem Don't Miss You At All. Jenže - hrozící rozpaky se nekonají. Vždyť Norah je tak odzbrojující! A celkové vyznění desky? Konejšivé, křehké a milé.


Více o zajímavých hostech i samotném CD v profilu v tomto čísle.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/03